Eduard Chmelár naši prekérní situaci popisuje moc dobře ve svém nedávném příspěvku. Na jedné straně nelze přijmout, že si Rusko na základě pofidérních referend s nereálnými výsledky přivlastní ukrajinské území (precedent pro což byl vytvořen víme kdy a to i bez referenda, ale to na špatnosti věci nic nemění), na druhé straně by se všichni měli zasadit o okamžité přerušení bojů a ukončení této bláznivé spirály nenávisti a eskalace. Rétorika Ruska i Ukrajiny je vypumpovaná na maximum, jejich požadavky jsou zcela neslučitelné a Západ za této situace pouze dodává nové a nové zbraně a prohlašuje, že konflikt se dá ukončit pouze totální porážkou Ruska na Ukrajině.
Kennedy to v roce 1962 v průběhu karibské krize věděl moc dobře: přímá cesta k jadernému konfliktu mezi dvěma velmocemi je ta, kdy je oponent zatlačen do kouta a musí si vybrat mezi naprostým ponížením a stisknutím pomyslného červeného tlačítka. Cestu tehdy společně s Chruščovem Kennedy našel, dílem svého značného osobního nasazení, ale i náhody (např. role Olega Penkovského). A to navzdory americkým generálům, kteří již měli připravený plán na preventivní úder proti sovětským základnám na Kubě a v případě další eskalace i na kompletní jaderný útok na SSSR. Z druhé strany pak Fidel Castro v telegramu Chruščova žádal, aby Sovětský svaz podnikl úder proti Spojeným státům první, “dokud nebude pozdě” (až na stará kolena se za svou hloupost omluvil).
V dnešní době, kdy je vzdělání a kultura politických zástupců na tristní úrovni v porovnání i s těmi 60. lety, a kdy si pod pojmem debata společnost často představuje znemožnění a “sestřelení” oponenta formou rádoby pohotových komentářů na Twitteru, se šance na střízlivé, realistické a pragmatické zhodnocení situace nejeví podle mého jako moc velká – v náš neprospěch. Zároveň se zdá, že velká část lidí je v takovém rauši z mediálních výměn, vtipných memů a dalších nástrah virtuality, že si neuvědomuje důsledky v reálném světě. To všechno dnes děla z ukrajinské krize past, past s nedozírnými následky. Lidstvo, které má ve svém arzenálu tak nebezpečné zbraně jako jsou ty jaderné – a bude mít další, stejně tak děsivé v podobě nových nanotechnologií i genetických zbraní cíleného ničení určitých jednotlivců a národů – si takovou přihlouplost a infantilnost nemůže dovolit. Jak s podobnými obavami poukazoval Hans Jonas: potřebujeme novou etiku, etiku odpovědnosti.
