Stanislav Máselník

K článku Eduarda Chmelára – o etice zodpovědnosti

Eduard Chmelár naši prekérní situaci popisuje moc dobře ve svém nedávném příspěvku. Na jedné straně nelze přijmout, že si Rusko na základě pofidérních referend s nereálnými výsledky přivlastní ukrajinské území (precedent pro což byl vytvořen víme kdy a to i bez referenda, ale to na špatnosti věci nic nemění), na druhé straně by se všichni měli zasadit o okamžité přerušení bojů a ukončení této bláznivé spirály nenávisti a eskalace. Rétorika Ruska i Ukrajiny je vypumpovaná na maximum, jejich požadavky jsou zcela neslučitelné a Západ za této situace pouze dodává nové a nové zbraně a prohlašuje, že konflikt se dá ukončit pouze totální porážkou Ruska na Ukrajině.

Keep Reading

Brzezinski on the American hegemony in Europe

One of the reasons why I enjoy returning to old classics is the gems that it often reveals and one rarely finds anymore in contemporary sources. Take for example Zbigniew Brzezinski’s The Grand Chessboard, published in 1997, after which it immediately became one of the essential books in the study of geopolitics. At the time of its release, Brzezinski was an established name and no political outsider: former US National Security Advisor (to Jimmy Carter), the main organiser behind The Trilaterial Commission, he was also a renowned academic and prolific commentator of international affairs well until his death in 2017.

Keep Reading

Titánská vzpoura proti koronaviru

Koronavirová krize udělala z kulaté číslovky 2020 rok, na který se stěží zapomíná. Máme tedy společně s britským režisérem Charliem Brookerem a jeho parodickým dokumentem zvolat „smrt roku 2020“? A co pak s ještě horším rokem 2021, který následoval, a našimi dalšími vyhlídkami do budoucna?

Možná je nejprve důležité zamyslet se proč vlastně; co jsou krize zač, že bychom je nejraději vypustili z paměti? Je možné, že tolik obávané a diskutované zdravotní dopady Covidu-19 jsou pouze viditelnou špičkou ledovce? Slovo krisis pochází ze starověkého Řecka, kde bylo užívané ve smyslu volby, soudu nebo rozhodnutí. Samozřejmě, že se ve každé krizi o něčem rozhoduje, je jasné i nám, na mýty zapomenuvším současníkům. Ale o čem? Vezměme si za příklad trójskou válku, na jejímž počátku, jak nám vyprávějí Kyperské zpěvy, stál poměrně nevinný sled událostí. V příběhu připomínajícím naši Šípkovou Růženku figuruje řádně naštvaná bohyně Eris, která na nebeský banket dorazí s „dárečkem“: jablkem sváru. Zeus ji jako známou potížistku z oslav vyloučil, za což se mu odmění rozdmýcháním sporu mezi jeho manželkou Hérou, dcerou Aténou a tetou Afrodité. Zlatavé ovoce totiž nese nápis „té nejkrásnější“. Protože jedním z přídomků olympského vládce je i moudrý, tuto krisis bryskně přeloží na bedra smrtelníka. Tímto nešťastníkem je mládenec jménem Paris, shodou okolností zapuzený trójský princ, jehož královským rodičům věštba určila, že svému městu přivodí zkázu. V okamžiku, kdy Paris věnuje jablko Afrodité, která mu chytře přislíbila lože nejkrásnější ženy na světě, tato v podstatě pudová, mužská volba, zkázu Tróje skutečně přivodí. Příměr k pomyslnému čínskému strávníkovi, který si chtěl také pouze vychutnat výživnou netopýří, respektive luskouní, polévku, se jeví vcelku nasnadě.

Pointa řeckých mýtů a krisis ale není pouze v lehkosti, s níž si sudba pohrává se životy smrtelníků. Paris, a dokonce ani bohové, nemohou zvrátit osud proto, že ten není ničím jiným, než uvědomělým chápáním žití jako pobývání ve světě zděděných možností a daností. Když starořecké básně a tragédie vyprávějí o osudu, nemají na mysli kauzální zřetězení událostí, což je naše moderní, vědecko-technické vnímání. Nátura bytí starověkého Řecka—v presokratickém období, abychom byli přesní—vidí bohy a osud tam, kde my vnímáme fyzikální sily a zákony. Charakter hrdinů, včetně Homérem zachycené aristokratické etiky ctnosti, žene protagonisty vstříc jejich konečnému cíli. Ačkoliv si to aktéři většinou neuvědomí, básník zachycující jejich příběh do díla ví, že v krizovém okamžiku tato pravda jejich světa probleskuje na povrch. Možná nám střípky z tohoto odlišného lidského pobývání ve světě zůstaly i dnes, v lidových moudrostech typu „v nouzi poznáš přítele“.

Jedním často opakovaným tvrzením v průběhu první vlny Covidu-19 bylo, že po krizi se všechno změní: společnost se stane spravedlivější, solidárnější, ekologičtější a závislost na globalizaci a dlouhých dodavatelských řetězcích bude menší.i Od vypuknutí pandemie uplynul rok a tyto představy se rozplývají v nedohlednu. Rostoucí část obyvatel—nejenom v České republice a Evropě, ale po celém světě—naopak trápí obavy z budoucnosti, únava z čím dál autoritativnějších vládních opatření a rozvírající se sociální nůžky, které se s uzavíráním společností prohlubují. Movitější obyvatelé se stáhli do svých domovů, případně velmi povrchně znovuobjevili kouzlo venkova, zatímco pracovníci ze služeb, kteří jim do nedávna poskytovali úklid, stravu v restauracích, nebo taxi služby, ztratili zaměstnání, protože svou profesi na dálku vykonávat nemohou.ii Právě zde se ale projevuje zásadní rozpor mezi presokraticky-řeckým a dnešním vnímáním krize. V naší představě se nám nabízí možnost změny paradigmatu, obratu o 180o, kdežto mytologická koncepce je o dost skeptičtější ke schopnostem člověka cokoliv radikálně změnit. V krizi se těžko může projevit něco, co by už ve společnosti alespoň v zárodečné podobě přítomné nebylo. „Kdo“ primárně rozhoduje, pokud tak vůbec můžeme mluvit, je bytí, „nátura“ našeho světa. Když se podíváme na jeho základní pilíře, předpoklady, etické standardy, zkrátka způsob, jakým se naše globalizovaná společnost v tomto dějinném okamžiku pohybuje vpřed, jaká naděje na změnu se v ní dá vidět? Někteří, jako známý spisovatel Michel Houellebecq, byli proto již na jaře 2020 k různým utopickým vizím skeptičtí. Houellebecqova předpověď se tehdy od mnoha dalších dost lišila: „výsledkem epidemie koronaviru bude urychlení už probíhajících mutací, k nimž patří omezování mezilidských kontaktů“.

Dobře je to vidět na technokraticko-autoritativní podobě protikoronavirových opatření, na kterých se většina Evropy ustálila. Místo kladení důrazu na osobní zodpovědnost členů domácností, příbuzných a sousedů, se naprostá většina rozhodla jít cestou detailních nařízení „svrchu“. Ty s občany zacházejí více méně jako s dětmi v mateřských školkách, které odmítají poslouchat. Přijatá opatření jsou prosazována nejen za pomocí plného nasazení byrokratického aparátu a bezpečnostních složek, ale i čím dál intenzivnějším uplatňováním digitálních a automatizovaných technologií. Korona call centra jsou v porovnání s nimi nástrojem z minulého světa: stejné firmy, které miliardám lidí dosud poskytovaly sociální sítě, internetové vyhledávání, mobilní telefony, nebo navigaci dnes provozují trasovací aplikace. „Chytří asistenti“, které si mnozí koupili dlouho před Covidem-19, zažívají dosud nevídanou sklizeň dat od lidí, kteří vše od běžných nákupů až po výuku dětí přesunuli na internet. Trhy historickou příležitost vytušily a zareagovaly obratem: akcie Google vzrostly za rok 2020 o 32%, Apple o 82%, Facebooku o 36%, Amazonu o 79% a například dodávkové služby Deliveroo o 76%.iii Drony, které byly dosud používány pouze při proti-teroristických zásazích nebo ve válečných zónách, jsou již nyní v některých částech Evropy nasazovány k prosazování vládních opatření.iv Tento technický aparát je dnes využíván v dosud nevídané míře, ale kdo může říct, že se jedná o nějakou novinku?

Již německý sociolog Ulrich Beck ve své knize Riskogesellschaft (1986), publikované vzápětí po černobylské tragédii, hovořil o tom, že globalizovaná společnost do sebe zahrnuje čím dál širší spektrum rizikových faktorů. Protože jsou součástí systému, podle Becka jsou tato rizika nevyhnutelná, dají se pouze předpovídat a regulovat, ale nemůžeme se jich zbavit. Globalizovaná společnost je proto riziková společnost. Její klíčový rozdíl od předprůmyslové civilizace je v tom, že zatímco kdysi její existenci ohrožovaly hrozby s externí příčinou, dnes si za převážnou většinu hrozeb může sama. Beck nabízí pěkné přirovnání: s ďáblem hladu jsme se rozhodli bojovat za pomocí Belzebuba vzájemně násobících se rizik. Důsledkem je, že ve společnosti je přítomný podvědomý strach ze sebe samotné, se kterým se naopak dobře pracuje politikům a korporacím při „spravování“ těchto rizik, jak poukazuje Adam Curtis v dokumentárním snímku HyperNormalisation (BBC, 2016). Bleskové rozšíření Covidu-19 po celém světě je také dílem společnosti, ve které v roce 2019 1,5 miliardy turistů křižovalo napříč planetou, čímž se od roku 1999 více než zdvojnásobil (ze 630 miliónů).v Masový konzumní životní styl slouží jako katalyzátor jevů napříč planetou: přebujelých a zasmogovaných metropolí, eroze úrodné půdy, nutnosti stavět gigantické zvířecí farmy, intenzivnějšího znečišťování životního prostředí a vybíjení živočišných druhů. Do bližšího a častějšího kontaktu se zoonotickými viry, tedy viry se zvířecím původem, se člověk dostává právě s postupujícím odlesňováním, jak poukazuje ve svém článku pro francouzský měsíčník Le Monde diplomatique Sonia Shah.vi Viry a bakterie se sice šíří i mimo globalizovanou a průmyslovou společnost našeho rozsahu, nicméně s mnohem menší rychlostí. Na to poukazuje i česká socioložka Saskia Sassenová: „Způsobili jsme krizi, která viru expanzi umožnila. Stavíme stále víc a víc, využíváme stále víc a víc zdrojů, stále víc a víc půdy znečišťujeme, stále víc a víc zvířat omezujeme v pohybu. Vzali jsme těmto virům prostor, a přispěli jsme tak k razanci této pandemie.“

Problematické je spoléhání se na experty, v tomto případě převážně na ty ze zdravotnictví, které má na Západě a v EU dlouhou historii jako součást programů „dobrého vládnutí“ (good governance). Jedná se v podstatě o depolitizaci společnosti formou expertokracie, vlády odborníků. Ta má i v České republice znělé jméno, jak je patrné z častých pozitivních odkazů politiků, včetně premiéra a prezidenta. Přesvědčení, že společnost bude řízena dobře v případě, že se rozhodování v jejích jednotlivých doménách předá do rukou odborníků, vychází z představy, že společnost je něco jako velký mechanismus. Stroj se nikdy netáže „proč“ a „jestli“ a vše je již předem podřízené účelu maximálního zefektivnění jeho chodu. Účelnost expertů je pouze technickou účelnosti, a proto nepřesahuje hranice techniky. Pro imunology a zdravotní experty je předem dané, že v odpovědi na pandemii musí jít o ochranu lidí a záchranu životů za každou cenu. Je to pochopitelné, úkolem experta je posuzovat svět měřítkem svého oboru a najít v něm optimální řešení. Lidé a společnosti ale nejsou obor. Neexistuje technické řešení na to, jak má člověk správně žít. Je úkolem politiky, aby zvážila celé spektrum dopadů a ptala se, jestli má cenu podřídit boji s koronavirem vše ostatní. V případě tvrdých lockdown opatření to znamená dlouhodobě obětovat kontakt mezi lidmi, tedy samotné jádro společenského života. V intencích technické civilizace následuje mobilizace veškerého organizačního aparátu a materiálních prostředků k tomuto cíli. Nic nesmí být necháno ladem. Vycházení musí být zakázáno, nebo zásadně omezeno, masky musí být nařízeny všude, veškerá výuka, práce, koníčky a jednání musí být k velké radosti platformových gigantů přeneseny online, vynucování musí být dosaženo pravidelným nátlakem a kontaktem složek státu s občanem.

Aby nedošlo omylu: kritizovat spoléhání se na technická řešení neznamená zpochybňovat Covid-19 jako závažnou nemoc. Statistiky v tomto hovoří jednoznačně a například ve Spojených státech zabila více lidí, než bylo amerických obětí v průběhu celé 2. světové války. Také to neznačí, že by masky, respirátory, sociální distancování nebo vakcíny nebyly účinným prostředkem, jak s virem bojovat. Oprávněná je ale otázka po míře a po tom, kdy má být necháno přijmutí těchto kroků na občanovi samotném a na vzájemné solidaritě mezi lidmi. To je důležité zejména z hlediska dlouhodobé udržitelnosti, která celospolečenský konsensus vyžaduje – jak je patrné z relativního úspěchu švédského přístupu. Opatření této celoplanetární škály je nutné postavit do kontextu skutečnosti, že umírá „pouze“ půl až jedno procento nakažených. I kdyby byla situace závažnější, než byla v letech 2020 – 21, je nicméně pořád potřeba zvažovat dopady na společnost, hospodářství, kulturu a vzdělávání, které se navíc teprve začnou v plném rozsahu projevovat. Řekové, či přinejmenším Aristoteles, nám i v hledání zlaté míry zanechali jednu moudrost: rozlišování mezi zoé, holým životem, a bios, životem, který je naplněný a hodnotný.vii Zoé se dá nahlížet z hlediska kvantity, bios nikoliv. Souvisí to s tím, že pod vlivem rozmachu techniky jsme zapomněli, že k životu patří i smrt. Jejím zapuzením z kulturních rituálů, prostřednictvím kterých se s ní lidské komunity tradičně vypořádávaly, smrt zázračně nezmizí. Pouze se už neumírá doma a v kruhu přátel, ale „odchází se“ v osamocení, za mechanického bzučení nemocničních přístrojů. Tento přístup ke zdraví a ke smrti, který francouzská politoložka Chantal Delsol nazývá „hygienismus“, přesahuje většinu současného ideologického štěpení—je součástí našeho (post)moderního bytí.

Ve výše uvedených příkladech se projevuje technická nátura našeho moderního života, „pobytu“ člověka na světě, abychom použili termín Martina Heideggera, který takto do češtiny přeložil Jan Patočka.12 Jaká je podstata techniky a technického přístupu ke světu, v nichž je moderní člověk pohlcen? Ve své známe eseji „Otázky techniky“, Heidegger tajemně uvádí, že „podstatou techniky není nic technického“. Jak si to vyložit? Samozřejmě, technika, kterou dnes vidíme všude kolem nás je mocný aparát nástrojů, včetně všech digitálních, trasovacích, sledovacích a očkovacích technologií, které dnes používáme v boji s koronavirem. Když se ale Heidegger ptá po její podstatě, nesnaží se popsat ten a ten výrobek nebo vynález; ptá se po smyslu, ptá se po tom, jakou roli technika hraje v lidském životě a v moderním světě. Otázka techniky je pro německého filozofa otázkou toho, jakým způsobem se nám odkrývá, odhaluje svět. Pro technického člověka je charakteristické, že se mu jeho okolí odkrývá jako „použitelná zásoba“ (v německém originále: Bestand). Podstatou techniky je podle Heideggera rámování (Gestell), usazování všeho, včetně přírody a na samém konci i člověka, na své místo v rámci přetváření světa do nejvíce využitelného stavu. Technického odkrývání světa je vymáhání (Herausfordern), požadování od přírody, aby nám poskytla své nejniternější síly a energie, a ty byly člověku okamžitě disponibilní. I samotná věda nyní slouží technice: už se netýká vědění, prostému poznávání, ale otevírání přírody skrze exaktní metody jako něčeho kvantifikovatelného a kalkulovatelného, což umožní ještě intenzivnější využití jejích energií. Z tohoto důvodu proto francouzský myslitel Jacques Ellul hovořil o technice jako o hledání té nejúčinnější metody v jakékoliv oblasti.viii Nejúčinnější v čem? Heideggerův současník Friedrich Georg Jünger ve svém díle Perfektnost techniky mluví o drancování, protože technika směřuje k co nejvyššímu stavu perfektnosti, racionalizace a dokonalé organizaci, jejímž jediným omezením je vyčerpání dostupných stavů. Jüngerův klíčový poznatek spočívá v tom, že toto směřování není důsledkem nějakého přebytku, respektive moci člověku, ale naopak rostoucího nedostatku, který je tímto způsobem spravován. Co tím autor myslí je zřejmé z postupného vyčerpávání nerostných surovin, které vedou k čím dál sofistikovanějším a technicky dokonalejším metodám jak je z nitra země dobývat, například břidlicová těžba. Heidegger dává v Otázce techniky praktický příklad Rýna, který už v naší každodennosti nevystupuje jako řeka, ale spíše jako rezervoár elektrické energie čerpané vodní elektrárnou. Půda se neopečovává, ale spotřebovává, zvířata se nechovají, ale jsou součástí mechanizovaného průmyslu výživy, příroda už není krásná, ani tajemná, ale je součástí globálního trhu s turistickými zážitky.

Rozmach techniky je umožněn karteziánskou koncepcí člověka jako autonomního subjektu, před nímž se rozevírá vše ostatní jako svět předmětů manipulovatelných jeho vůlí. Jak si všímá Jünger, samotná Země vstupuje do moderních představ jen jako mrtvá koule, jejíž elementární síly musí být svázány do stroje.ix V těch nejzazších pojetích, které se třeba viditelně prolínají do genderových hnutí s desítkami pohlaví, které si jedinec volí podle své nálady a pocitu, je svět obrazem lidské vůle samotné. V řeckém starověku byla neschopnost vnímat jakákoliv hranice a limity nazývána hybris a byla pro své destabilizační účinky narušením kosmického řádu. Jünger ve svém díle Die Titanen tuto skutečnost rozvíjí a řadí rozvoj techniky do domény titánů, prvotních vládců před bohy z Olympu.13 Titáni náleží do prvotních sil, do jejich rozvoje a řádění, které z podstaty nezná hranic a trýzní zpětně i samotné titány. I když v mytologii Zeus zvítězil a jeho harmonický řád spočívající na vyrovnanosti sil světa převládl, titáni zemřít nemohou a v Tartaru čekají na příležitost k opětovnému prosazení své moci. Titánský člověk, který k vládě titánů náleží, je tím, kdo má neomezenou víru ve vlastní schopnosti. Ve svém snažení za absenci limitů a naprostou svobodu pro své působení je zcela slepý vůči všemu, co jeho určení světa přesahuje. Stanislav Komárek v nedávném rozhovoru poznamenal, že modernímu člověku jde o pojištění si sama sebe a naší existence. Snažíme se mít veškerou moc a svobodu, ale nedokážeme přijmout, že s ní přicházejí i rizika. „Bytí je rizikové, pouze nebytí je bez rizika,“ dodává lakonicky Komárek. Čím více se technika mobilizuje, čím více se její nasazení stává totální napříč celou společností, čím více je její implementace „perfektní“, tím více se dostáváme do okamžiku, kdy se projevují i její limity.

Jak již bylo uvedené, rizikovost se s růstem techniky a komplexnosti, která se projevuje i v globalizaci společnosti, zvyšuje, a ne naopak. Ani všemocný stát, digitální platformy a nejšpičkovější drony nezabrání tomu, že virus se v populaci „drze“ šíří dál. Zároveň se projevují hranice lidské vůle jako takové. Spíše než kybernétés (z řečtiny: ten co řídí, kormidluje, má kontrolu), se člověk stává Frankensteinem, který je kontrolován svým stvořením. Jünger si toho všímá a mluví o tom, že technika člověka „zařazuje“: používáním technických prostředků nedostáváme do rukou pouze mocný nástroj, ale zároveň se podřizujeme technické organizaci života, která je s ní spojená. V reakci společnosti na koronavirus, která čím dál více podřizuje každodennost připojení na internetové služby, distanční výuce, PCR testům, vakcínám, digitálním korona pasům a tak dále, je to jednoznačně patrné. Jak shrnuje Jünger, „neexistuje žádné člověkem vystižené určení, jež by samo opět nepůsobilo určujícím způsobem, tím, že zpětně dolehne na člověka“.

Koronavirová krize se navzdory všemu nejspíše chýlí ke konci, i když samotný virus s námi do budoucna zůstane v nejrůznějších podobách dál. „Rozhodnutí“, která za poslední dva roky padla, byla přesně v intencích naší globalizované, technické civilizace, která se také díky ní posunula mílovými kroky vpřed obzvláště co se digitalizace a všeobecného sledování týče. Už teď je jisté, že Covid-19 nebyla pandemií poslední a za dveřmi číhají další nebezpečí, ať již ekologická, kulturní, nebo vojenská, která mají potenciál rozšířit se po celé planetě se stejnou rychlostí. Budeme mít i dále na každý problém, na každou krizi, pouze technickou odpověď? Nebo přijdou krize takového rozsahu, kdy technika zklame pod tíhou svých vlastních titánských ambicí?

* Článek je poupravenou verzí původního vydání, které vyšlo v tištěné podobě v časopise Nová kultura v červnu 2021.

Poznámky

i Např. Rutger Bregman, “The Neoliberal Era is ending. What comes next?”, The Correspondent (14.5.2020).

iiVelmi povrchně proto, že práce z domova v pěkném domě na venkově má s venkovským životem pramálo společného. Tedy pokud nechceme jeho význam v rámci současných trendů zcela redefinovat. Na to poukazuje např. Benoît Bréville, « La revanche des campagnes », Le Monde diplomatique 801 ; s. 1, 17.

iiiLaurent Cordonnier, « En avant vers le monde d’avant », Le Monde diplomatique 802 (leden 2021).

ivViz. “Flemish police will use drones during end-of-year holidays”, The Brussels Times (10.12.2020).

vViz. World Tourism Barometer 18(1), leden 2020.

viSonia Shah, « D’où viennent les coronavirus ? Contre les pandémies, l’écologie », Le Monde diplomatique 792 (březen 2020), s. 1, 21.

viiRozlišení zoé a bios nedávno ve veřejném podvědomí obživil Giorgio Agamben, viz. kniha Homo Sacer, která v roce 2011 vyšla i v českém vydání v edici Oikúmené. V podobném smyslu odkazuje na Aristotela i Hannah Arendt ve Vita activa neboli O činném životě (2007, Oikúmené) i Martin Heidegger v přednášce Parmenidés. Někteří (např. Laurent Dubreuil, « De la vie dans la vie : sur une étrange opposition entre zôê et bios », Labyrinthe 22 [2005], 47-52) tvrdí, že ve starověkém Řecku se takto jasné dělení široce nepoužívalo a užití zoé a bios dle nich bylo používané v podobných významech. Aristoteles by tak měl být jakousi výjimkou. Jak nicméně poukazuje Antoine Pagean-St-Hilaire (« Qu’est-ce qu’être humain ? Heidegger et Arendt autour de la praxis aristotéliciennes », Philosophiques 45[1][2018], 109-142), Arendtová stejně jako Heidegger používají fenomelogickou metodu a interpretují význam slov z hlediska řecké zkušenosti jako celku, z níž je patrné, že Řekové rozdíl mezi „holým životem“ a tím, který je smysluplný, vnímali.

viiiJacques Ellul, Le Système technicien, Paris: Calmann-Lévy (1977).

ixFriedrich Georg Jünger, Perfektnost techniky, Praha: Academia (2012), s. 110-116.

Konzervativní revoluce v Čechách a na Moravě?

Přichází “konzervativní revoluce”? Ano, tedy alespoň v podobě pěkné knížky mladého myslitele Andreje Duhana Konzervativní revoluce: Ideové základy nové konzervativní pravice (2022, Books & Pipes). V českém prostředí se jedná o raritu: jde o první pokus promyslet budoucnost konzervativního myšlení v jiném než liberálním hávu. Je tady sice Václava Klause st. a jeho sociálně-konzervativní postoje (v kombinaci s volnotržním přístupem k ekonomice), ale v případě bývalého prezidenta nebyly nikdy formulovány v jedné konzistentní publikaci. To se díky Andreji Duhanovi mění na plné škále politických, kulturních, hospodářských i mezinárodních témat, kterým se navíc věnuje velmi čtivým, přístupným jazykem.

Autor vychází z toho, že na Západě je konzervatismus v krizi, jelikož se nechal “kolonizovat” liberalismem, ať už ve své levicové či libertariánské podobě, a to ve společenské i ekonomické sféře. Andrej Duhan na dnešním, “měkkém” konzervatismus kritizuje obojí a poukazuje, jak se stal hlasatelem neomezeného volného trhu, maximalizace efektivity a individualismu a víry, že každé řešení se dá omezit na ekonomické rozhodnutí. Do budoucnosti by chtěl načrtnout možné přístupy k (jen) zdánlivém protimluvu: konzervativní revoluci. Ta by měla být “výzvou k opuštění starých dogmat, definování role konzervatismu pro dnešek a vzepření se liberálnímu konsensu, který je v souhrnu v rozporu s tím, co by měl konzervatismus reprezentovat” (s. 15). Jinými slovy, umírněný konzervatismus už nestačí – rezignoval na své stěžejní hodnoty a tím upevnil převládající liberální ideologii. Obhajovat, konzervovat současný stav je proto hloupost, kterou si podle Duhana konzervatismus nemůže dovolit. Musí vyhrát kulturní válku – a proto některým svým starým reflexům navzdory musí žádat revoluci (s. 241). To vše je čtenáři narýsováno pěkně a přesně, proto je škoda, že není doplněna i trocha historie pojmu “konzervativní revoluce” a jak se na něj dnes snaží navázat francouzská nová pravice nebo další evropské myšlenkové směry.

Na tomto odrazovém můstku se Andrej Duhan vrhá do definice toho, “co konzervatismus je”, aby se postupně zabýval identitou a směřováním Západu, výzvami, se kterými se bude muset poprat (způsob vedení politiky obecně, budoucnost národního státu, místo demokracie ve společnosti, kapitalismus a Evropská unie). Tím se přesouvá k rozboru hrozeb (“Antizápad”, masová imigrace, radikální islám) a na závěr pokládá otázku nad fungováním liberálního řádu jako takového a možnosti jeho překonání.

K jinak skvělé a přínosné knize mám pouze dvě výhrady a jednu menší výtku. Tu první z nich nastínil ve své recenzi politolog Petr Drulák: Andrej Duhan se nezabývá kritikou kapitalismu s dostatečným důrazem. Sice odmítá to, co označuje za jeho excesy například v podobě přílišné privatizace, hrabivosti, individualismu nebo negativních jevů globalizace, ale v důsledku nedělá rozdíl mezi tržní ekonomikou a kapitalismem. Kapitalismus je podle autora potřeba regulovat, svázat potřebám širší společnosti a tak mu “nastavit meze”. S tím nelze než souhlasit a autor přitom dochází k vysoce zajímavým postřehům, například jak dobývání renty postupně nahrazuje zisk (s. 106), nebo když ukazuje, že univerzální příjem je v podstatě způsob, jak zafixovat současnou podobu globálního kapitalismu (s. 110). Je proto škoda, že si neklade otázku, jestli kapitalismus “ochočitelný” vůbec je. Stavění rovnítka mezi levicí, kritikou kapitalismu a “nebezpečným fantazírováním” je zkratkovitý přístup (s. 112), ať už proto, že jeho odpůrci jsou i v pravicové části politického spektra, nebo (a především) proto, že k takovému tázání existují pádné důvody. Když Duhan říká, že “volný trh závisí na zdravé společnosti” (Duhan 2022, 99), myslí tím také silná rodinná pouta, zdravý venkov a funkční komunitní vazby, nebo převládání jiných než materialistických hodnot. Do jaké míry je však radikálně-revoluční nátura kapitalismu zodpovědná za to, že ničí vše, co se příčí logice neustálé akumulace kapitálu? Fordistický model ekonomiky s ideálem baťovsky zodpovědného podnikatele, který autor nabízí jako ideál (s. 102–3), není řešením mimo jiné proto, že jeho dalším vývojovým stádiem je právě současný ekonomický model kasínového, finančního kapitalismu. Je také dobré mít na paměti, že dystopická společnost věčně šťastného, konzumeristického blahobytu, kterou Aldous Huxley popisuje ve svém Konci civilizace, má za svůj vzor Fordův výrobní pás.

Zkrátka, nelze souhlasit s kladením rovnítka mezi kapitalismus a společnost s trhy a různými tržními mechanismy: tento rozdíl zachytil skvěle ve svém díle Velká transformace ekonom Karl Polanyi (1886-1964). Pro skutečnou konzervativní revoluci by Duhan, stejně jako konzervativci v jiných zemích, měli udělat ještě jeden krok a to je rozpoznání kapitalismu jako “totální společenského fenoménu” (termín francouzského sociologa Marcela Mausse), který při svém pohybu ničí veškeré pevné a stabilní instituce. Konzervativcům by tak paradoxně prospělo přečíst si Karla Marxe, jenž, ačkoli jinou cestou, dochází ke stejnému závěru. (V Komunistickém manifestu se dočteme: “Buržoazní epocha se od všech dřívějších epoch liší převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé poměry a staré ctihodné představy a názory se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dříve než mohou zkostnatět.”) Také vzhledem k tomu, že kapitalismus není pouze hospodářský systém, centrálně řízená ekonomika k němu není alternativou (o té koneckonců v případě reálně socialistických ekonomik mnozí autoři hovoří jako o “státním kapitalismu”, předzvěsti tohoto vývoje najdeme už v pracích Michaila Bakunina). Duhan další cestu naznačuje sám: je nutné podrobněji studovat neortodoxní ekonomické teorie (s. 68), které by dokázaly vhodně zkombinovat tržní mechanismy, širokou decentralizaci, subsidiaritu i prvky plánování a státních zásahů do ekonomiky. Konzervativci by se neměli štítit přehodnocení díla Karla Marxe, neortodoxní socialistických směrů (anarchistů, mutualistů, syndikalistů, demokratických socialistů, hodnotové kritiky), německé historické školy, Josepha Schumpetera, alternativních liberálních ekonomů jako Maurice Allais, nebo post-keynesiánských autorů. V případě zachování otevřené mysli existují podnětné příspěvky napříč celým politických spektrem. Cestou může být i vnitřní “pravo-levé” štěpení v rámci širšího populistického proudu, jak o něm hovoří Petr Drulák mimo jiné ve výše uvedené recenzi.

Za druhé je škoda, že v knize věnované konzervativní revoluci se autor trochu podrobněji nezabývá tím, jak by se měla uskutečnit. Jistě, její potřebu uznává a nezamítá koncept revoluce jako levicový. Cesta jak postupovat je nicméně načrtnutá pouze zkratkovitě: skrze obratu k společenské většině, tedy k pracujícím, voličům z malých měst a střední třídě. To pro Duhana znamená jak maximální podpora demokracie (“Demokracii dnes neohrožuje tyranie masy, ale diktát elit,” s. 68) jako nejlepšího nástroje proti liberálnímu establishmentu, tak nutnost konzervativců účastnit se v tzv. kulturních válkách. Je to určitě dobrý start, který by autor mohl využít pro další reflexi do budoucna.

Puntičkář by na závěr mohl podotknout, že veškerá projednávaná politická témata by si zasloužila i filozofické zamyšlení. Například do jaké míry je za současný stav společnosti a za vývoj liberalismu zodpovědná samotná modernita. Nebo konzervativní reflexe nad otázkou pokroku a techniky, které autor přijímá pouze z jejich pozitivní stránky (s. 55). Ale to už by bylo k Andreji Duhanovi nespravedlivé, protože k tomu političtěji orientovaná práce nenabízí správný prostor. Tato knižní vlaštovka si totiž zaslouží veškerou čtenářskou pozornost – ať už těch, pro které by byl příchod konzervativní revoluce do Čech a na Moravu svěžím politickým vánkem, nebo opozičních kritiků, kteří v ní najdou příležitost vypilovat své protiargumenty.

Duhan, Andrej. 2022. Konzervativní revoluce: Ideové základy nové konzervativní pravice. Brno: Books & Pipes, 255 s.

Čtenářský výběr: ústupkář Kissinger, ekologie a zastarávání technologií

/

Přinášíme vám výběr zajímavých zpráv a publikací, které nás v posledních týdnech zaujaly – od mezinárodní politiky až po ekologii a technologie. Anglická verze článku je dostupná zde.

Starý ústupkář Kissinger

Henry Kissinger zhřešil: navzdory své reputaci tvrdého bojovníka let dob studené války si tento 99 letý geostratég vysloužil mnoho zklamaných komentářů od účastníků Světového ekonomického fóra, a to když vyzval k rychlému diplomatickému urovnání konfliktu na Ukrajině. Jak? Tím, že Ukrajina uzná situaci na bojišti a postoupí některá území: jmenovitě Krym, nad nímž už od roku 2014 nemá tak či tak žádnou kontrolu, a okupované oblasti Donbasu. I když se taková rada může vzhledem k narůstající eskalaci konfliktu jevit jako poměrně rozumný přístup – a čím dříve by byla přijata, tím lépe pro Ukrajinu i Evropu – v Davosu si těmito slovy mnoho pochopení nezískal. Jeden ukrajinský poslanec odpověděl, že Kissinger zřejmě “stále žije ve 20. století”, kdežto nizozemský premiér Mark Rutte pocítil nutkání vyjádřit svůj “oficiální nesouhlas”. Mychajlo Podoljak, poradce prezidenta Zelenského, byl poněkud méně diplomatický a na svém Twitteru napsal, že Ukrajina na panikáře z Davosu nemá čas a Kissinger by navíc klidně obětoval i Polsko a Litvu, pokud by to zastavilo válku.

Ti, kdo dnes Kissingera obviňují z “appeasementu”, zapomínají, že podobné kritice čelil již dříve, když ještě v letech 1969-1977 hrál klíčovou roli v americké zahraniční politice. Tehdy by pro jedny ze svých kritiků válečným štváčem, zatímco washingtonské jestřáby zklamala jeho politika détente (mírového soužití) se Sovětským svazem a navázání vztahů s “komunistickou Čínou”. Kissingerovým trumfem bylo, že dokázal hrát s kartami války i diplomacie: v tom samém roce 1973 podepsal Pařížské mírové dohody, které vedly ke stažení amerických vojsk z Vietnamu, aby o pár měsíců zapojil USA do vojenského převratu v Chile, který vynesl k moci později nechvalně proslulého diktátora Augusta Pinocheta. Jinými slovy, Kissinger byl v prvé řadě zastánce Realpolitik s vytříbeným citem pro to, který ze dvou nástrojů zahraniční politiky si daný okamžik právě žádá. Už to by mělo být dostatečným důvodem k tomu, abychom jeho rady dostatečně ocenili. (V nedávném rozhovoru pro Financial Times ke svému postoji připojil i další argument: nevehnat Rusko do náručí Číny.)

Šlo válce zabránit?

To je pochopitelně jedna z klíčových otázek současných debat, které obvykle dospějí k rozuzlení až po mnoha letech, kdy historici získají přístup ke státním archivům. Přesto se k tématu vyjádřil kanadský profesor politologie Ivan Katchanovski (odborník na Rusko a Ukrajinu na univerzitě v Ottawě), který se opírá o analýzu situace před začátkem ruské invaze. Tvrdí, že dohoda o neutrálním statusu Ukrajiny a plnění minských dohod by mír skutečně zachovaly. Reagoval tím na výroky kanadské velvyslankyně v Ukrajině Larisy Galadzové, která v rozhovoru Putina vylíčila jako iracionálního blázna a konflikt zhodnotila tak, že mu nikdo nemohl zabránit v tom, “že udělal co udělal”. Podle Katchanovského k takovému závěru nejsou dostatečné důkazy, zvláště s přihlédnutím k tomu, že snahy ukončit boje na Donbase diplomatickou cestu probíhaly od roku 2014.

Spíše chodcem nežli vůdcem

Sylvain Tesson, francouzský spisovatel a cestovatel (zkrátka dobrodruh), je možná až příliš skromný, pokud jde o moudrost, které si přiučil při putování po světě. Tento autor v České republice málo známý autor (v překladu vyšly dvě z jeho knížek) v nedávném rozhovoru pro Figaro Vox ukazuje, že tišší tao života má svou vlastní sílu, což je zřejmé zvlášť v porovnání s poněkud samolibým a vychloubačným vystupováním druhého z dotazovaných, levicového filosofa a novináře Régise Debraye. Tesson medituje o dvou cestách, které se nám nabízejí k tomu, abychom čelili času: buď “stavění katedrál” v titánském vzdoru vůči jeho toku, nebo rozjímání nad jeho třpytem ve snaze plně prožít okamžiky štěstí a nádhery, které nabízí. Epikurejský hédonista a další francouzský myslitel Michel Onfray by s ním nepochybně souhlasil… Poutníkova prozíravost totiž spočívá v tom, že sklízí zkušenosti, spíše než odměny a vavříny. Nebo jak to také Tesson podává v jedné znělé větě, je to o tom “být spíše chodcem nežli vůdcem, a nežli pletichářem spíše hraničářem.” I když se tyto webové stránky jmenují “Evropský stratég”, přiznávám, že bych mnohem raději kráčel v Tessonových svižných stopách, než po digitalizovaných dálnicích vedoucích do výšin v Davosu… Naši čtenáři si mohou udělat vlastní úsudek v případě, že ovládají francouzštinu a budou mít přístup k tomuto velmi zajímavému rozhovoru (který je bohužel přístupný pouze pro předplatitele novin Figaro).

Zastarávání technologií snižuje růst produktivity

To je přinejmenším závěr výzkumné práce, jejíž autorkou je Seda Basihos (“Blue Screen of Death? Obsolescence and Structural Change in the Computer Age”, momentálně v rámci recenzního řízení). Seda Basihos tvrdí, že rychlé zastarávání zejména výpočetní techniky ohrožuje hospodářský růst. Každé digitální řešení se sebou přináší nové problémy, což vede ke zvyšující se míře zastarávání počítačových systémů – s každou novou aktualizací softwaru, změnou hardwaru nebo zrušením dlouhodobé OEM podpory. Jak se tempo výměny technologií zrychluje, zaměstnanci musí opakovaně měnit své pracovní postupy. V důsledku toho se výroba stává relativně kapitálově náročnější, ale tento nárůst kapitálu v poměru k počtu pracovních míst nevede ke zvýšení produktivity. Zajímavé čtení, se kterým se ztotožní každý, kdo denně v kanceláři bojuje s desítkami a stovkami e-mailů.

K nahrazení jedné jaderné elektrárny je třeba 50 až 150 tisíc větrných

Jean-Marc Jancovici je inženýr, konzultant a odborník na klima a energetiku. Podobně jako v případě Sylvaina Tessona není příliš známý za hranicemi Francie. Zastává poměrně nekonformí přístup k ekologii a na mainstreamové návrhy boje proti klimatickým změnám se dívá skepticky. Na jedné straně je zastáncem šetrnějšího využívání přírodních zdrojů, neboť se domnívá, že přechod od fosilních paliv k jiným surovinám (například těch potřebných k výrobě elektromobilů) nemá velkou cenu bez řešení celkové spotřeby naší společnosti. Na druhou stranu považuje za jeden z nejlepších zdrojů jadernou energii, která podle jeho názoru méně nevýhod než jiné možnosti. Čtenáři se mohou s jeho názory blíže seznámit v nedávném rozhovoru, kde například uvádí, že k výrobě 1 kWh elektřiny je v jaderné energetice zapotřebí 10 až 50krát méně surovin než v případě solární nebo větrné energie. Podle jeho odhadu to znamená, že k nahrazení jedné jaderné elektrárny je třeba postavit 50 až 150 tisíc větrných elektráren.

Reader’s Digest: Kissinger the Terrible, technology obsolescence and productivity…

/

The European Strategist bring you a selection of interesting news and publications that captured our attention in the last weeks – from international politics, to ecology and technology. The Czech version of this article can be found here.

Kissinger the Terrible

Henry Kissinger committed a sin: despite his credentials as a Cold War hardliner, the 99-year old American geostrategist disappointed quite a few attendees of the World Economic Forum by calling for a quick diplomatic settlement in Ukraine. How? By Ukraine acknowledging the reality on the ground and ceding territories to Russia: Crimea, over which they have no control since the 2014 coup d’état in Kiev, as well as occupied areas of Donbas. While such advice, given the escalatory trajectory of the conflict, would seem as a rather sensible one– and the sooner taken, the better perhaps for both Ukraine and Europe – at Davos it did not earn him much comprehension. One Ukrainian MP suggested Kissinger ‘still lives in the 20th century’, while Dutch Prime Minister Mark Rutte felt the need to declare his ‘official disagreement’. Mykhailo Podolyak, Adviser to President Zelensky, was even less diplomatic, tweeting that Ukraine has no time to listen to such panickers, while simultaneously accussing Kissinger that he would also give up Poland and Lithuania if it stopped the war.

Those who accuse Kissinger of ‘appeasement’ forget that he faced such criticism before when he still played a key role in the US foreign policy between 1969 and 1977. For one side of his opponents, he was a warmonger, while for the others his détente with the Soviet Union and opening of relations with the ‘communist China’, felt well below the expectations of the Washington hawks. In fact, a key factor of Kissinger’s success was that could play with both the cards of war and diplomacy, simultaneously involving the US in the 1973 Chilean military coup that brought the dictator Pinochet to power, and signing within the same year the Paris Peace Accords that led to the withdrawal from Vietnam. In other words, Kissinger has been foremost an adherent to Realpolitik, with a keen sense for which of the two instruments of foreign policy a given moment calls for. This should be a sufficient reason to give sufficient credit to his advice. (Along with the bigger picture of not driving Russia towards China, which he had pointed out in a recent interview for Financial Times.)

Could the war have been prevented?

This is of course one of the subjects of on-going debate, which is usually resolved only many years later as historians gain access to relevant archives. However, looking at the situation prior to the start of the Russian invasion, Canadian political science professor Ivan Katchanovski (expert on Russia and Ukraine at the University of Ottawa) argues that an agreement on neutrality and fulfilment of the Minsk accords would have preserved peace. He thus reacted to comments made by Canadian Ambassador to Ukraine, Larisa Galadza, who had depicted Putin as irrational and claimed no one could stop him ‘doing what [he] did’. Katchanovski argues this is not supported by the evidence we have, including that since 2014, there was an effort to end fighting in the Donbas region diplomatically.

To be a walker rather than a leader

Sylvain Tesson, French writer and traveller (or ‘travelling writer’?) is far too modest about the wisdom that he acquired along his multiple adventures around the world. Little known outside of his native France, in a recent interview at Figaro Vox, his quiet tao shows its force against somewhat boastful and self-congratulory remarks of the second interlocutor, philosopher and journalist Régis Debray. Tesson meditates on two paths that are given to us to face time: either ‘building cathedrals’ in a titanesque defiance of its current, or contemplating its shine in an effort to fully live through its moments of happiness and splendour. No doubt, the epicurean hedonist Michel Onfray would agree… The pilgrim’s sagacity is to grasp and harvest what one can, in experience rather than in laurels or rewards. In one beautiful phrase, ‘to be a walker rather than a leader, a prowler of the edges rather than a schemer.’ Despite that this website bears the title ‘European Strategist’, I would much more happilly follow in Tesson’s brisk footstep, on a country path, rather than on a hyper-connected asphalt road leading up to the fortress in Davos… Our readers can judge for their own and even more so if they have access to this fascinating interview (which is unfortunately for subscribers only.)

Technology obsolescence reduces productivity growth

This is the conclusion of a research paper by Seda Basihos (“Blue Screen of Death? Obsolescence and Structural Change in the Computer Age”, pending peer review). The author argues that rapid obsolescence, particularly in computing, is not going well with economic growth. Every digital solution creates new problems, leading to increasing rates of obsolescence of computer systems – and this comes with every software update, hardware change, or withdrawal of OEM support. As the replacement rate of technology accelerates, also workers have to continually re-learn their jobs. In consequence, also production becomes relatively more capital-intensive, but this increase in capital per workes does not lead to greater productivity. An interesting reading that corresponds to the day-to-day experience of any office employee having to battle through dozens or hundreds of e-mails a day!

To replace one nuclear power plant, you need 50 – 150,000 wind turbines

Jean-Marc Jancovici is an engineering consultant, energy and climate expert, who is well-known – in France. He is also one of the non-conformist supporters of greening our societies, who regards the mainstream proposals to fight climate change with quite some scepticism. On one hand, he is an advocate of greater resource-sobriety, since he believes that shifting from using fossil fuels to depending on other raw materials (for example, to build battery electric vehicles) without addressing the overall level of consumption is not a solution. On the other, he sees nuclear power as a good source of energy, which has comparably less downsides than other options. Readers can see more of his views in a recent interview, where he stipulates that 10 to 50 times less materials are required to produce 1 kWh of electricity with the nuclear than with solar or wind powerplants. In his estimate, this entails that replacing one nuclear power plant necessitates constructing between 50 to 150 thousand wind turbines.

Brave New World – Huxley’s and Ours

After two years of living through Covid restrictions, as well as pondering through several weeks of the ongoing war in Ukraine, I concluded the time might be ripe to open Aldous Huxley’s opus Brave New World. While I am interested in the tendencies that drive European societies towards multiplying the means of technical and social control for some time, the book has been escaping me until this point. There it is – a proof that every crisis is also an opportunity, at least an intellectual one. The fact remains that Brave New World appears in our mental landscape as one of those works that are often referred to already due to bearing a catchy title, but not so much read. A mistake! With all its warning signs that it offers, writings like these are made to be pored over precisely at times like nowadays: when everything seems crystal clear, when media, experts and politicians in unison sign the tune of there being no alternative, it is the moment of greatest danger for independent thought. And therefore also for human beings who no longer deem it worthy to dust off the cover of old tomes.

In fact, Huxley is anything but outdated. It reads as if it was written by a contemporary.
There might be these minor details which betray that this relatively short novel was written back in 1932 (such as the over-emphasis of “neo-Pavlovian” conditioning of people, which would be likely replaced today by genetic engineering), but this does not throw us off the main message. The author’s utopia-dystopia is also surprisingly mild in its coercive mechanisms, at least to anybody who lived through Covid passes, QR codes and the images of quarantines coming recently from China. And not only them. In their place, Brave New World sprays its dissidents and nonconformists by soma, which is otherwise a “regular” happiness drug, which is compulsively used and expected to be used by population. In this our society is much more instructive and demonstrates that the rule of science, feely-happy consumerism, mass culture and erasure of history and literature is perfectly compatible with its enforcement by Orwellian means. Such a combination of Huxley’s soft and Orwell’s hard methods of ensuring the masses fall in line is more accurately portrayed for example in George Lucas’ film THX 1138, which, however, benefits from its release in 1971. The whip – or at least the tacit threat of its use – is for those who are not willing to swallow the sugar. They form a perfect duo.

The imperative of Brave New World denizens is to be always happy. Greeting fellow dweller with anyting but an ear-to-ear grin of an American TV show is a betrayal of community values. And being sad is an outright flaw, a condition that needs to be treated immediately by a few grammes of soma, as good citizens will remind each other of, using one of the catchy phrases taught to them during their Pavlovian childhood conditioning. Being happy-go-lucky means to consume: sex and fleeting relationships from early childhood, meaningless films, which however emulate senses in a kind of virtual reality, or enjoying effortless “sports” that offer no danger or exertion. The pitiful character of Linda, an inhabitant of Brave New World, who involuntarily ended up stuck for two decades in one of the few remaining “savage reservations”, where people outside civilisation still live in primitive conditions, demonstrates the level of addiction to these triffles and distractions. The moment of her return to society – for which she is overjoyed – she sinks into dependence on high doses of soma, to the extent of quickly destroying her health. Any effort to rouse her from this stupor, a metaphor for their human condition as a whole, ends up in bouts of anger, confusion and, ultimately, incomprehension of why anyone would like to be released from this rosy, ever-cheerful simulated reality. This golden cage just like in a Plato’s cave, makes its entrapped prisoners feel anxiety and snap at those who would make attempt at releasing them outside.

All this makes the reader aware that such a carefully engineered, artificially conflictless society, where people are not able to gain freedom from their immediate mental and bodily condition, is thoroughly dehumanising. How could it be? Is not individual happiness such a self-evident objective, that there can be nothing wrong if it turns into a society’s supreme pursuit? Huxley guides us to a possible answer via the book’s (few) rebellious characters and, in particular, thanks to Shakespeare-reading John, a son of Linda and therefore a “savage” from the reserve. Simultaneously regarded as a curiosity and looked down upon, John sees what is hidden to the others in their bamboozled sunny state. To be “merely” happy is inhuman, it is “goats and monkeys”, it is – idiotic. Stuck in this simple frame of reference, we are cutting ourselves off from what is most properly human: understanding and trying to comprehend our being – of our person, but also of the world we live in, which are inevitably intertwined. Doped into another condition by drugs, genetic engineering, social conditioning and peer pressure, we degrade to a circumstance lower than than of an animal, as we cannot even adequately feel and react as the nature of our surroundings would command.

One example in the book is more striking than the others. As Linda lays dying in a hospital, comatose and unaware even of her impending demise, is surrounded by genetically and mentally deprived “Delta” children (Brave New World, we did not mention, is a caste society), which observe her with intrusive curiosity to the rage and vexation of her son John. Just like the nurses, they simply do not care. Not because of intent or viciousness, but because they completely lack such a capacity. Since they were artificially created in a laboratory and then socially conditioned, not brought up in a family, they neither understand childhood nor motherhood. Their world does not open up for them the possibility to be even sad, or in love, as that requires living and interacting with existence, which is not the case when they are born enclosed into a self-centric technical universe. It therefore should not surprise us that they are deprived of the ultimate characteristic that makes up the human condition and permits a comprehension of what it means to be: the mystery of death. Huxley, acting via the character of John, perceives it very clearly.

Despite this firm grip of beings of the Brave New World, this carefully designed structure is a precarious construct. Citizens might be genetically engineered into different social castes and conditioned into a certain behaviour from the earliest age, but as long as the essence of “humanness” is not completely eradicated, some tend to wake up and question beyond this tight frame into which they have been put. They ask why, how, whence and whither – at that moment, they realise their human condition, they truly are. This puts the system into jeopardy, therefore the access to nature, withdrawal to solitude, long-term relationships, or families or national belonging are discouraged or simply erased from society. As Mustapha Mond, one of the ten “World Controllers” in charge of the Brave New World’s government, quips in response to John’s question: “you can’t make tragedies without social instability”. The tragedy here stands for the nature of human life, as the Greeks knew. And while we could correct Huxley a little, because our own society’s modus operandi shows that a certain kind of order is entirely compatible with keeping population perpetually on the move and deprived of stable institutions, the choices that have been made could not be more clear.

Ultimately, in Brave New World it is John the Savage who proves himself more worthy of being human than the architects and inhabitants of its civilisation. Towards the end of the novel, he adopts the only position tenable in the face of totalitarianism commanding everyone to induced happiness: “But I don’t want comfort. I want God, I want poetry, I want real danger, I want freedom, I want goodness, I want sin.” To this, Mustapha Mond replies with a deep sense of irony: “In fact, you’re claiming the right to be unhappy”. A long silence ensues, before John replies: “I claim them all.” Also our future condition might depend on whether we can grasp the sagacity of such simple, profound words.

Aldous Huxley (2013 [1932]). Brave New World. London: Everyman’s Library, 232 p.

Featured image: Brave New World, Copyright 2021 Stanislav Máselník – Reuse not allowed without author’s permission.

Reading tip of the day: “The plastic backlash”

Stephen Buranyi, “The plastic backlash: what’s behind our sudden rage – and will it make a difference?”, The Guardian (13 November 2018).

Let’s start the new year on an ecological note. Many readers likely noticed that in the recent months in Europe but also elsewhere in the world, there has been a growing momentum against the use of plastics. The dangers of plastics for environment received a high-profile publicity for instance thanks to the BBC series Blue Planet II, which dedicated six minutes of its last episode to animals who died because they were stuck in netting or with guts full of plastics.

Both individuals, groups and authorities such as the EU have been recently taking steps to reduce the use of plastics. However, getting rid of them is not as straightforward as one may think – they are everywhere, for instance, in the form of microplastics in clothes, or in tyres, from which they are being shed in a large quantity.

The article linked below was published in The Guardian in November 2018 is a very helpful overview of the history of use and manufacturing of plastics, as well as of the recent momentum that has been building against their use. Recommended reading for anybody with an interest in this worthy cause.

For inspiration, there are two quotations worth underlining in particular:

Plastic is everywhere not because it was always better than the natural materials it replaced, but because it was lighter and cheaper – so much cheaper, in fact, that it was easier to justify throwing away. Customers found this convenient, and businesses were happy to sell them a new plastic container for every soda or sandwich they bought. In the same way steel enabled new frontiers in building, plastic made possible the cheap and disposable consumer culture that we have come to take for granted. To take on plastic is in some way to take on consumerism itself. It requires us to recognise just how radically our way of life has reshaped the planet in the span of a single lifetime, and ask whether it is too much.

And

But plastic no longer seems like this. It is still immediate – it’s in our household products, coffee cups, teabags and clothing – but it seems to have escaped our ability to catch it. It slips through our fingers and our water filters and sloshes into rivers and oceans like effluent from a sinister industrial factory. It is no longer embodied by a Big Mac container on the side of the road. It has come to seem more like a previously unnoticed chemical listed halfway down the small print on a hairspray bottle, ready to mutate fish or punch a hole in the ozone layer.

Corbyn on Russia: diplomacy, evidence and common sense

Jeremy Corbyn is the leader of the British Labour Party, who does not hide his adherence to principles of the “traditional left” – as opposed to the neoliberalism of the “third way”, which is still being advocated by ideological heirs of Tony Blair. Corbyn is a politician of quite a rare breed as he does not seem to give up on his principles only because it would be politically convenient to do so. This was now demonstrated by his reluctance to immediately point to Russia as the possible perpetrator of the attack by a nerve agent in Salisbury on 4 March. This earned him a lot of ire from the House of Commons as well as from English-speaking media. Keep Reading

Central Europe snubbed in the vote for EU agencies

The EU tightens the grip on the institutions in its core while leaving Central Europe behind. Equality and geographical balance are pretty words, but when it comes to making decisions, Western Europe seems to have little patience for “snivelling” Eastern neighbours who don’t tow the line.

That is undoubtedly the main message that will be taken out by citizens in the countries like Slovakia, Poland, Hungary or the Czech Republic from the vote to relocate two EU agencies, which took place on Monday 20 November. The European Medicines Agency (EMA) and the European Banking Authority (EBA) are currently based in London, but have to be moved as a result of Brexit, which caused a fierce race between EU Member States to attract them to their national capital.

Given the supporting words of Commission President Juncker (who few months ago gave a reassuring speech in the sense that the EU is a Union “of equals”, where “its members, big or small, East or West, North or South,” would all be treated the same), there was a broadscale expectation that at least one of the two agencies will go to a Central European country. In fact, Slovakia and the Czech Republic cooperated in advance to support their respective bids – with Prague standing behind Bratislava’s effort to host EMA, while Bratislava advocated the Czech capital’s proposal to host EBA. Instead, Central Europe got snubbed and EMA will go to Amsterdam and EBA to Paris.

In practice, either Central European governments spell this injustice clearly and start to have a common position in the Council (and not just rhetorically, when speaking to domestic audience in national capitals), or this will worsen as Prague, Warsaw or Bratislava continue being sent against each other, as they scramble for small, individual concessions from Brussels.

1 2 3