Přinášíme vám výběr zajímavých zpráv a publikací, které nás v posledních týdnech zaujaly – od mezinárodní politiky až po ekologii a technologie. Anglická verze článku je dostupná zde.
Starý ústupkář Kissinger
Henry Kissinger zhřešil: navzdory své reputaci tvrdého bojovníka let dob studené války si tento 99 letý geostratég vysloužil mnoho zklamaných komentářů od účastníků Světového ekonomického fóra, a to když vyzval k rychlému diplomatickému urovnání konfliktu na Ukrajině. Jak? Tím, že Ukrajina uzná situaci na bojišti a postoupí některá území: jmenovitě Krym, nad nímž už od roku 2014 nemá tak či tak žádnou kontrolu, a okupované oblasti Donbasu. I když se taková rada může vzhledem k narůstající eskalaci konfliktu jevit jako poměrně rozumný přístup – a čím dříve by byla přijata, tím lépe pro Ukrajinu i Evropu – v Davosu si těmito slovy mnoho pochopení nezískal. Jeden ukrajinský poslanec odpověděl, že Kissinger zřejmě “stále žije ve 20. století”, kdežto nizozemský premiér Mark Rutte pocítil nutkání vyjádřit svůj “oficiální nesouhlas”. Mychajlo Podoljak, poradce prezidenta Zelenského, byl poněkud méně diplomatický a na svém Twitteru napsal, že Ukrajina na panikáře z Davosu nemá čas a Kissinger by navíc klidně obětoval i Polsko a Litvu, pokud by to zastavilo válku.
Ti, kdo dnes Kissingera obviňují z “appeasementu”, zapomínají, že podobné kritice čelil již dříve, když ještě v letech 1969-1977 hrál klíčovou roli v americké zahraniční politice. Tehdy by pro jedny ze svých kritiků válečným štváčem, zatímco washingtonské jestřáby zklamala jeho politika détente (mírového soužití) se Sovětským svazem a navázání vztahů s “komunistickou Čínou”. Kissingerovým trumfem bylo, že dokázal hrát s kartami války i diplomacie: v tom samém roce 1973 podepsal Pařížské mírové dohody, které vedly ke stažení amerických vojsk z Vietnamu, aby o pár měsíců zapojil USA do vojenského převratu v Chile, který vynesl k moci později nechvalně proslulého diktátora Augusta Pinocheta. Jinými slovy, Kissinger byl v prvé řadě zastánce Realpolitik s vytříbeným citem pro to, který ze dvou nástrojů zahraniční politiky si daný okamžik právě žádá. Už to by mělo být dostatečným důvodem k tomu, abychom jeho rady dostatečně ocenili. (V nedávném rozhovoru pro Financial Times ke svému postoji připojil i další argument: nevehnat Rusko do náručí Číny.)
Šlo válce zabránit?
To je pochopitelně jedna z klíčových otázek současných debat, které obvykle dospějí k rozuzlení až po mnoha letech, kdy historici získají přístup ke státním archivům. Přesto se k tématu vyjádřil kanadský profesor politologie Ivan Katchanovski (odborník na Rusko a Ukrajinu na univerzitě v Ottawě), který se opírá o analýzu situace před začátkem ruské invaze. Tvrdí, že dohoda o neutrálním statusu Ukrajiny a plnění minských dohod by mír skutečně zachovaly. Reagoval tím na výroky kanadské velvyslankyně v Ukrajině Larisy Galadzové, která v rozhovoru Putina vylíčila jako iracionálního blázna a konflikt zhodnotila tak, že mu nikdo nemohl zabránit v tom, “že udělal co udělal”. Podle Katchanovského k takovému závěru nejsou dostatečné důkazy, zvláště s přihlédnutím k tomu, že snahy ukončit boje na Donbase diplomatickou cestu probíhaly od roku 2014.
Spíše chodcem nežli vůdcem
Sylvain Tesson, francouzský spisovatel a cestovatel (zkrátka dobrodruh), je možná až příliš skromný, pokud jde o moudrost, které si přiučil při putování po světě. Tento autor v České republice málo známý autor (v překladu vyšly dvě z jeho knížek) v nedávném rozhovoru pro Figaro Vox ukazuje, že tišší tao života má svou vlastní sílu, což je zřejmé zvlášť v porovnání s poněkud samolibým a vychloubačným vystupováním druhého z dotazovaných, levicového filosofa a novináře Régise Debraye. Tesson medituje o dvou cestách, které se nám nabízejí k tomu, abychom čelili času: buď “stavění katedrál” v titánském vzdoru vůči jeho toku, nebo rozjímání nad jeho třpytem ve snaze plně prožít okamžiky štěstí a nádhery, které nabízí. Epikurejský hédonista a další francouzský myslitel Michel Onfray by s ním nepochybně souhlasil… Poutníkova prozíravost totiž spočívá v tom, že sklízí zkušenosti, spíše než odměny a vavříny. Nebo jak to také Tesson podává v jedné znělé větě, je to o tom “být spíše chodcem nežli vůdcem, a nežli pletichářem spíše hraničářem.” I když se tyto webové stránky jmenují “Evropský stratég”, přiznávám, že bych mnohem raději kráčel v Tessonových svižných stopách, než po digitalizovaných dálnicích vedoucích do výšin v Davosu… Naši čtenáři si mohou udělat vlastní úsudek v případě, že ovládají francouzštinu a budou mít přístup k tomuto velmi zajímavému rozhovoru (který je bohužel přístupný pouze pro předplatitele novin Figaro).
Zastarávání technologií snižuje růst produktivity
To je přinejmenším závěr výzkumné práce, jejíž autorkou je Seda Basihos (“Blue Screen of Death? Obsolescence and Structural Change in the Computer Age”, momentálně v rámci recenzního řízení). Seda Basihos tvrdí, že rychlé zastarávání zejména výpočetní techniky ohrožuje hospodářský růst. Každé digitální řešení se sebou přináší nové problémy, což vede ke zvyšující se míře zastarávání počítačových systémů – s každou novou aktualizací softwaru, změnou hardwaru nebo zrušením dlouhodobé OEM podpory. Jak se tempo výměny technologií zrychluje, zaměstnanci musí opakovaně měnit své pracovní postupy. V důsledku toho se výroba stává relativně kapitálově náročnější, ale tento nárůst kapitálu v poměru k počtu pracovních míst nevede ke zvýšení produktivity. Zajímavé čtení, se kterým se ztotožní každý, kdo denně v kanceláři bojuje s desítkami a stovkami e-mailů.
K nahrazení jedné jaderné elektrárny je třeba 50 až 150 tisíc větrných
Jean-Marc Jancovici je inženýr, konzultant a odborník na klima a energetiku. Podobně jako v případě Sylvaina Tessona není příliš známý za hranicemi Francie. Zastává poměrně nekonformí přístup k ekologii a na mainstreamové návrhy boje proti klimatickým změnám se dívá skepticky. Na jedné straně je zastáncem šetrnějšího využívání přírodních zdrojů, neboť se domnívá, že přechod od fosilních paliv k jiným surovinám (například těch potřebných k výrobě elektromobilů) nemá velkou cenu bez řešení celkové spotřeby naší společnosti. Na druhou stranu považuje za jeden z nejlepších zdrojů jadernou energii, která podle jeho názoru méně nevýhod než jiné možnosti. Čtenáři se mohou s jeho názory blíže seznámit v nedávném rozhovoru, kde například uvádí, že k výrobě 1 kWh elektřiny je v jaderné energetice zapotřebí 10 až 50krát méně surovin než v případě solární nebo větrné energie. Podle jeho odhadu to znamená, že k nahrazení jedné jaderné elektrárny je třeba postavit 50 až 150 tisíc větrných elektráren.
[…] The European Strategist bring you a selection of interesting news and publications that captured our attention in the last weeks – from international politics, to ecology and technology. The Czech version of this article is available here. […]