česky

Oskar Krejčí: Geopolitika Číny

Tato precizně zpracovaná a široce pojatá studie nemá v českém prostředí obdoby. Autor s ní přišel na sklonku jedné éry, v závěru roku 2021, ale ani probíhající válka na Ukrajině tématu zahraničně-politické strategie Číny neubrala na důležitosti, i vzhledem k tomu, že se ukazuje, jak nalezení řešení a diplomatické zakončení války na Ukrajině se ve všech ohledech bez Číny neobejde. Předkládaná kniha uzavírá sérii autorových akademických pojednání o proměnách geopolitiky v průběhu staletí, kdy postupně zpracoval publikace o geopolitice USA, středoevropského prostoru, Ruska a konečně Říše středu, tedy Číny.

Keep Reading

Titánská vzpoura proti koronaviru

Koronavirová krize udělala z kulaté číslovky 2020 rok, na který se stěží zapomíná. Máme tedy společně s britským režisérem Charliem Brookerem a jeho parodickým dokumentem zvolat „smrt roku 2020“? A co pak s ještě horším rokem 2021, který následoval, a našimi dalšími vyhlídkami do budoucna?

Možná je nejprve důležité zamyslet se proč vlastně; co jsou krize zač, že bychom je nejraději vypustili z paměti? Je možné, že tolik obávané a diskutované zdravotní dopady Covidu-19 jsou pouze viditelnou špičkou ledovce? Slovo krisis pochází ze starověkého Řecka, kde bylo užívané ve smyslu volby, soudu nebo rozhodnutí. Samozřejmě, že se ve každé krizi o něčem rozhoduje, je jasné i nám, na mýty zapomenuvším současníkům. Ale o čem? Vezměme si za příklad trójskou válku, na jejímž počátku, jak nám vyprávějí Kyperské zpěvy, stál poměrně nevinný sled událostí. V příběhu připomínajícím naši Šípkovou Růženku figuruje řádně naštvaná bohyně Eris, která na nebeský banket dorazí s „dárečkem“: jablkem sváru. Zeus ji jako známou potížistku z oslav vyloučil, za což se mu odmění rozdmýcháním sporu mezi jeho manželkou Hérou, dcerou Aténou a tetou Afrodité. Zlatavé ovoce totiž nese nápis „té nejkrásnější“. Protože jedním z přídomků olympského vládce je i moudrý, tuto krisis bryskně přeloží na bedra smrtelníka. Tímto nešťastníkem je mládenec jménem Paris, shodou okolností zapuzený trójský princ, jehož královským rodičům věštba určila, že svému městu přivodí zkázu. V okamžiku, kdy Paris věnuje jablko Afrodité, která mu chytře přislíbila lože nejkrásnější ženy na světě, tato v podstatě pudová, mužská volba, zkázu Tróje skutečně přivodí. Příměr k pomyslnému čínskému strávníkovi, který si chtěl také pouze vychutnat výživnou netopýří, respektive luskouní, polévku, se jeví vcelku nasnadě.

Pointa řeckých mýtů a krisis ale není pouze v lehkosti, s níž si sudba pohrává se životy smrtelníků. Paris, a dokonce ani bohové, nemohou zvrátit osud proto, že ten není ničím jiným, než uvědomělým chápáním žití jako pobývání ve světě zděděných možností a daností. Když starořecké básně a tragédie vyprávějí o osudu, nemají na mysli kauzální zřetězení událostí, což je naše moderní, vědecko-technické vnímání. Nátura bytí starověkého Řecka—v presokratickém období, abychom byli přesní—vidí bohy a osud tam, kde my vnímáme fyzikální sily a zákony. Charakter hrdinů, včetně Homérem zachycené aristokratické etiky ctnosti, žene protagonisty vstříc jejich konečnému cíli. Ačkoliv si to aktéři většinou neuvědomí, básník zachycující jejich příběh do díla ví, že v krizovém okamžiku tato pravda jejich světa probleskuje na povrch. Možná nám střípky z tohoto odlišného lidského pobývání ve světě zůstaly i dnes, v lidových moudrostech typu „v nouzi poznáš přítele“.

Jedním často opakovaným tvrzením v průběhu první vlny Covidu-19 bylo, že po krizi se všechno změní: společnost se stane spravedlivější, solidárnější, ekologičtější a závislost na globalizaci a dlouhých dodavatelských řetězcích bude menší.i Od vypuknutí pandemie uplynul rok a tyto představy se rozplývají v nedohlednu. Rostoucí část obyvatel—nejenom v České republice a Evropě, ale po celém světě—naopak trápí obavy z budoucnosti, únava z čím dál autoritativnějších vládních opatření a rozvírající se sociální nůžky, které se s uzavíráním společností prohlubují. Movitější obyvatelé se stáhli do svých domovů, případně velmi povrchně znovuobjevili kouzlo venkova, zatímco pracovníci ze služeb, kteří jim do nedávna poskytovali úklid, stravu v restauracích, nebo taxi služby, ztratili zaměstnání, protože svou profesi na dálku vykonávat nemohou.ii Právě zde se ale projevuje zásadní rozpor mezi presokraticky-řeckým a dnešním vnímáním krize. V naší představě se nám nabízí možnost změny paradigmatu, obratu o 180o, kdežto mytologická koncepce je o dost skeptičtější ke schopnostem člověka cokoliv radikálně změnit. V krizi se těžko může projevit něco, co by už ve společnosti alespoň v zárodečné podobě přítomné nebylo. „Kdo“ primárně rozhoduje, pokud tak vůbec můžeme mluvit, je bytí, „nátura“ našeho světa. Když se podíváme na jeho základní pilíře, předpoklady, etické standardy, zkrátka způsob, jakým se naše globalizovaná společnost v tomto dějinném okamžiku pohybuje vpřed, jaká naděje na změnu se v ní dá vidět? Někteří, jako známý spisovatel Michel Houellebecq, byli proto již na jaře 2020 k různým utopickým vizím skeptičtí. Houellebecqova předpověď se tehdy od mnoha dalších dost lišila: „výsledkem epidemie koronaviru bude urychlení už probíhajících mutací, k nimž patří omezování mezilidských kontaktů“.

Dobře je to vidět na technokraticko-autoritativní podobě protikoronavirových opatření, na kterých se většina Evropy ustálila. Místo kladení důrazu na osobní zodpovědnost členů domácností, příbuzných a sousedů, se naprostá většina rozhodla jít cestou detailních nařízení „svrchu“. Ty s občany zacházejí více méně jako s dětmi v mateřských školkách, které odmítají poslouchat. Přijatá opatření jsou prosazována nejen za pomocí plného nasazení byrokratického aparátu a bezpečnostních složek, ale i čím dál intenzivnějším uplatňováním digitálních a automatizovaných technologií. Korona call centra jsou v porovnání s nimi nástrojem z minulého světa: stejné firmy, které miliardám lidí dosud poskytovaly sociální sítě, internetové vyhledávání, mobilní telefony, nebo navigaci dnes provozují trasovací aplikace. „Chytří asistenti“, které si mnozí koupili dlouho před Covidem-19, zažívají dosud nevídanou sklizeň dat od lidí, kteří vše od běžných nákupů až po výuku dětí přesunuli na internet. Trhy historickou příležitost vytušily a zareagovaly obratem: akcie Google vzrostly za rok 2020 o 32%, Apple o 82%, Facebooku o 36%, Amazonu o 79% a například dodávkové služby Deliveroo o 76%.iii Drony, které byly dosud používány pouze při proti-teroristických zásazích nebo ve válečných zónách, jsou již nyní v některých částech Evropy nasazovány k prosazování vládních opatření.iv Tento technický aparát je dnes využíván v dosud nevídané míře, ale kdo může říct, že se jedná o nějakou novinku?

Již německý sociolog Ulrich Beck ve své knize Riskogesellschaft (1986), publikované vzápětí po černobylské tragédii, hovořil o tom, že globalizovaná společnost do sebe zahrnuje čím dál širší spektrum rizikových faktorů. Protože jsou součástí systému, podle Becka jsou tato rizika nevyhnutelná, dají se pouze předpovídat a regulovat, ale nemůžeme se jich zbavit. Globalizovaná společnost je proto riziková společnost. Její klíčový rozdíl od předprůmyslové civilizace je v tom, že zatímco kdysi její existenci ohrožovaly hrozby s externí příčinou, dnes si za převážnou většinu hrozeb může sama. Beck nabízí pěkné přirovnání: s ďáblem hladu jsme se rozhodli bojovat za pomocí Belzebuba vzájemně násobících se rizik. Důsledkem je, že ve společnosti je přítomný podvědomý strach ze sebe samotné, se kterým se naopak dobře pracuje politikům a korporacím při „spravování“ těchto rizik, jak poukazuje Adam Curtis v dokumentárním snímku HyperNormalisation (BBC, 2016). Bleskové rozšíření Covidu-19 po celém světě je také dílem společnosti, ve které v roce 2019 1,5 miliardy turistů křižovalo napříč planetou, čímž se od roku 1999 více než zdvojnásobil (ze 630 miliónů).v Masový konzumní životní styl slouží jako katalyzátor jevů napříč planetou: přebujelých a zasmogovaných metropolí, eroze úrodné půdy, nutnosti stavět gigantické zvířecí farmy, intenzivnějšího znečišťování životního prostředí a vybíjení živočišných druhů. Do bližšího a častějšího kontaktu se zoonotickými viry, tedy viry se zvířecím původem, se člověk dostává právě s postupujícím odlesňováním, jak poukazuje ve svém článku pro francouzský měsíčník Le Monde diplomatique Sonia Shah.vi Viry a bakterie se sice šíří i mimo globalizovanou a průmyslovou společnost našeho rozsahu, nicméně s mnohem menší rychlostí. Na to poukazuje i česká socioložka Saskia Sassenová: „Způsobili jsme krizi, která viru expanzi umožnila. Stavíme stále víc a víc, využíváme stále víc a víc zdrojů, stále víc a víc půdy znečišťujeme, stále víc a víc zvířat omezujeme v pohybu. Vzali jsme těmto virům prostor, a přispěli jsme tak k razanci této pandemie.“

Problematické je spoléhání se na experty, v tomto případě převážně na ty ze zdravotnictví, které má na Západě a v EU dlouhou historii jako součást programů „dobrého vládnutí“ (good governance). Jedná se v podstatě o depolitizaci společnosti formou expertokracie, vlády odborníků. Ta má i v České republice znělé jméno, jak je patrné z častých pozitivních odkazů politiků, včetně premiéra a prezidenta. Přesvědčení, že společnost bude řízena dobře v případě, že se rozhodování v jejích jednotlivých doménách předá do rukou odborníků, vychází z představy, že společnost je něco jako velký mechanismus. Stroj se nikdy netáže „proč“ a „jestli“ a vše je již předem podřízené účelu maximálního zefektivnění jeho chodu. Účelnost expertů je pouze technickou účelnosti, a proto nepřesahuje hranice techniky. Pro imunology a zdravotní experty je předem dané, že v odpovědi na pandemii musí jít o ochranu lidí a záchranu životů za každou cenu. Je to pochopitelné, úkolem experta je posuzovat svět měřítkem svého oboru a najít v něm optimální řešení. Lidé a společnosti ale nejsou obor. Neexistuje technické řešení na to, jak má člověk správně žít. Je úkolem politiky, aby zvážila celé spektrum dopadů a ptala se, jestli má cenu podřídit boji s koronavirem vše ostatní. V případě tvrdých lockdown opatření to znamená dlouhodobě obětovat kontakt mezi lidmi, tedy samotné jádro společenského života. V intencích technické civilizace následuje mobilizace veškerého organizačního aparátu a materiálních prostředků k tomuto cíli. Nic nesmí být necháno ladem. Vycházení musí být zakázáno, nebo zásadně omezeno, masky musí být nařízeny všude, veškerá výuka, práce, koníčky a jednání musí být k velké radosti platformových gigantů přeneseny online, vynucování musí být dosaženo pravidelným nátlakem a kontaktem složek státu s občanem.

Aby nedošlo omylu: kritizovat spoléhání se na technická řešení neznamená zpochybňovat Covid-19 jako závažnou nemoc. Statistiky v tomto hovoří jednoznačně a například ve Spojených státech zabila více lidí, než bylo amerických obětí v průběhu celé 2. světové války. Také to neznačí, že by masky, respirátory, sociální distancování nebo vakcíny nebyly účinným prostředkem, jak s virem bojovat. Oprávněná je ale otázka po míře a po tom, kdy má být necháno přijmutí těchto kroků na občanovi samotném a na vzájemné solidaritě mezi lidmi. To je důležité zejména z hlediska dlouhodobé udržitelnosti, která celospolečenský konsensus vyžaduje – jak je patrné z relativního úspěchu švédského přístupu. Opatření této celoplanetární škály je nutné postavit do kontextu skutečnosti, že umírá „pouze“ půl až jedno procento nakažených. I kdyby byla situace závažnější, než byla v letech 2020 – 21, je nicméně pořád potřeba zvažovat dopady na společnost, hospodářství, kulturu a vzdělávání, které se navíc teprve začnou v plném rozsahu projevovat. Řekové, či přinejmenším Aristoteles, nám i v hledání zlaté míry zanechali jednu moudrost: rozlišování mezi zoé, holým životem, a bios, životem, který je naplněný a hodnotný.vii Zoé se dá nahlížet z hlediska kvantity, bios nikoliv. Souvisí to s tím, že pod vlivem rozmachu techniky jsme zapomněli, že k životu patří i smrt. Jejím zapuzením z kulturních rituálů, prostřednictvím kterých se s ní lidské komunity tradičně vypořádávaly, smrt zázračně nezmizí. Pouze se už neumírá doma a v kruhu přátel, ale „odchází se“ v osamocení, za mechanického bzučení nemocničních přístrojů. Tento přístup ke zdraví a ke smrti, který francouzská politoložka Chantal Delsol nazývá „hygienismus“, přesahuje většinu současného ideologického štěpení—je součástí našeho (post)moderního bytí.

Ve výše uvedených příkladech se projevuje technická nátura našeho moderního života, „pobytu“ člověka na světě, abychom použili termín Martina Heideggera, který takto do češtiny přeložil Jan Patočka.12 Jaká je podstata techniky a technického přístupu ke světu, v nichž je moderní člověk pohlcen? Ve své známe eseji „Otázky techniky“, Heidegger tajemně uvádí, že „podstatou techniky není nic technického“. Jak si to vyložit? Samozřejmě, technika, kterou dnes vidíme všude kolem nás je mocný aparát nástrojů, včetně všech digitálních, trasovacích, sledovacích a očkovacích technologií, které dnes používáme v boji s koronavirem. Když se ale Heidegger ptá po její podstatě, nesnaží se popsat ten a ten výrobek nebo vynález; ptá se po smyslu, ptá se po tom, jakou roli technika hraje v lidském životě a v moderním světě. Otázka techniky je pro německého filozofa otázkou toho, jakým způsobem se nám odkrývá, odhaluje svět. Pro technického člověka je charakteristické, že se mu jeho okolí odkrývá jako „použitelná zásoba“ (v německém originále: Bestand). Podstatou techniky je podle Heideggera rámování (Gestell), usazování všeho, včetně přírody a na samém konci i člověka, na své místo v rámci přetváření světa do nejvíce využitelného stavu. Technického odkrývání světa je vymáhání (Herausfordern), požadování od přírody, aby nám poskytla své nejniternější síly a energie, a ty byly člověku okamžitě disponibilní. I samotná věda nyní slouží technice: už se netýká vědění, prostému poznávání, ale otevírání přírody skrze exaktní metody jako něčeho kvantifikovatelného a kalkulovatelného, což umožní ještě intenzivnější využití jejích energií. Z tohoto důvodu proto francouzský myslitel Jacques Ellul hovořil o technice jako o hledání té nejúčinnější metody v jakékoliv oblasti.viii Nejúčinnější v čem? Heideggerův současník Friedrich Georg Jünger ve svém díle Perfektnost techniky mluví o drancování, protože technika směřuje k co nejvyššímu stavu perfektnosti, racionalizace a dokonalé organizaci, jejímž jediným omezením je vyčerpání dostupných stavů. Jüngerův klíčový poznatek spočívá v tom, že toto směřování není důsledkem nějakého přebytku, respektive moci člověku, ale naopak rostoucího nedostatku, který je tímto způsobem spravován. Co tím autor myslí je zřejmé z postupného vyčerpávání nerostných surovin, které vedou k čím dál sofistikovanějším a technicky dokonalejším metodám jak je z nitra země dobývat, například břidlicová těžba. Heidegger dává v Otázce techniky praktický příklad Rýna, který už v naší každodennosti nevystupuje jako řeka, ale spíše jako rezervoár elektrické energie čerpané vodní elektrárnou. Půda se neopečovává, ale spotřebovává, zvířata se nechovají, ale jsou součástí mechanizovaného průmyslu výživy, příroda už není krásná, ani tajemná, ale je součástí globálního trhu s turistickými zážitky.

Rozmach techniky je umožněn karteziánskou koncepcí člověka jako autonomního subjektu, před nímž se rozevírá vše ostatní jako svět předmětů manipulovatelných jeho vůlí. Jak si všímá Jünger, samotná Země vstupuje do moderních představ jen jako mrtvá koule, jejíž elementární síly musí být svázány do stroje.ix V těch nejzazších pojetích, které se třeba viditelně prolínají do genderových hnutí s desítkami pohlaví, které si jedinec volí podle své nálady a pocitu, je svět obrazem lidské vůle samotné. V řeckém starověku byla neschopnost vnímat jakákoliv hranice a limity nazývána hybris a byla pro své destabilizační účinky narušením kosmického řádu. Jünger ve svém díle Die Titanen tuto skutečnost rozvíjí a řadí rozvoj techniky do domény titánů, prvotních vládců před bohy z Olympu.13 Titáni náleží do prvotních sil, do jejich rozvoje a řádění, které z podstaty nezná hranic a trýzní zpětně i samotné titány. I když v mytologii Zeus zvítězil a jeho harmonický řád spočívající na vyrovnanosti sil světa převládl, titáni zemřít nemohou a v Tartaru čekají na příležitost k opětovnému prosazení své moci. Titánský člověk, který k vládě titánů náleží, je tím, kdo má neomezenou víru ve vlastní schopnosti. Ve svém snažení za absenci limitů a naprostou svobodu pro své působení je zcela slepý vůči všemu, co jeho určení světa přesahuje. Stanislav Komárek v nedávném rozhovoru poznamenal, že modernímu člověku jde o pojištění si sama sebe a naší existence. Snažíme se mít veškerou moc a svobodu, ale nedokážeme přijmout, že s ní přicházejí i rizika. „Bytí je rizikové, pouze nebytí je bez rizika,“ dodává lakonicky Komárek. Čím více se technika mobilizuje, čím více se její nasazení stává totální napříč celou společností, čím více je její implementace „perfektní“, tím více se dostáváme do okamžiku, kdy se projevují i její limity.

Jak již bylo uvedené, rizikovost se s růstem techniky a komplexnosti, která se projevuje i v globalizaci společnosti, zvyšuje, a ne naopak. Ani všemocný stát, digitální platformy a nejšpičkovější drony nezabrání tomu, že virus se v populaci „drze“ šíří dál. Zároveň se projevují hranice lidské vůle jako takové. Spíše než kybernétés (z řečtiny: ten co řídí, kormidluje, má kontrolu), se člověk stává Frankensteinem, který je kontrolován svým stvořením. Jünger si toho všímá a mluví o tom, že technika člověka „zařazuje“: používáním technických prostředků nedostáváme do rukou pouze mocný nástroj, ale zároveň se podřizujeme technické organizaci života, která je s ní spojená. V reakci společnosti na koronavirus, která čím dál více podřizuje každodennost připojení na internetové služby, distanční výuce, PCR testům, vakcínám, digitálním korona pasům a tak dále, je to jednoznačně patrné. Jak shrnuje Jünger, „neexistuje žádné člověkem vystižené určení, jež by samo opět nepůsobilo určujícím způsobem, tím, že zpětně dolehne na člověka“.

Koronavirová krize se navzdory všemu nejspíše chýlí ke konci, i když samotný virus s námi do budoucna zůstane v nejrůznějších podobách dál. „Rozhodnutí“, která za poslední dva roky padla, byla přesně v intencích naší globalizované, technické civilizace, která se také díky ní posunula mílovými kroky vpřed obzvláště co se digitalizace a všeobecného sledování týče. Už teď je jisté, že Covid-19 nebyla pandemií poslední a za dveřmi číhají další nebezpečí, ať již ekologická, kulturní, nebo vojenská, která mají potenciál rozšířit se po celé planetě se stejnou rychlostí. Budeme mít i dále na každý problém, na každou krizi, pouze technickou odpověď? Nebo přijdou krize takového rozsahu, kdy technika zklame pod tíhou svých vlastních titánských ambicí?

* Článek je poupravenou verzí původního vydání, které vyšlo v tištěné podobě v časopise Nová kultura v červnu 2021.

Poznámky

i Např. Rutger Bregman, “The Neoliberal Era is ending. What comes next?”, The Correspondent (14.5.2020).

iiVelmi povrchně proto, že práce z domova v pěkném domě na venkově má s venkovským životem pramálo společného. Tedy pokud nechceme jeho význam v rámci současných trendů zcela redefinovat. Na to poukazuje např. Benoît Bréville, « La revanche des campagnes », Le Monde diplomatique 801 ; s. 1, 17.

iiiLaurent Cordonnier, « En avant vers le monde d’avant », Le Monde diplomatique 802 (leden 2021).

ivViz. “Flemish police will use drones during end-of-year holidays”, The Brussels Times (10.12.2020).

vViz. World Tourism Barometer 18(1), leden 2020.

viSonia Shah, « D’où viennent les coronavirus ? Contre les pandémies, l’écologie », Le Monde diplomatique 792 (březen 2020), s. 1, 21.

viiRozlišení zoé a bios nedávno ve veřejném podvědomí obživil Giorgio Agamben, viz. kniha Homo Sacer, která v roce 2011 vyšla i v českém vydání v edici Oikúmené. V podobném smyslu odkazuje na Aristotela i Hannah Arendt ve Vita activa neboli O činném životě (2007, Oikúmené) i Martin Heidegger v přednášce Parmenidés. Někteří (např. Laurent Dubreuil, « De la vie dans la vie : sur une étrange opposition entre zôê et bios », Labyrinthe 22 [2005], 47-52) tvrdí, že ve starověkém Řecku se takto jasné dělení široce nepoužívalo a užití zoé a bios dle nich bylo používané v podobných významech. Aristoteles by tak měl být jakousi výjimkou. Jak nicméně poukazuje Antoine Pagean-St-Hilaire (« Qu’est-ce qu’être humain ? Heidegger et Arendt autour de la praxis aristotéliciennes », Philosophiques 45[1][2018], 109-142), Arendtová stejně jako Heidegger používají fenomelogickou metodu a interpretují význam slov z hlediska řecké zkušenosti jako celku, z níž je patrné, že Řekové rozdíl mezi „holým životem“ a tím, který je smysluplný, vnímali.

viiiJacques Ellul, Le Système technicien, Paris: Calmann-Lévy (1977).

ixFriedrich Georg Jünger, Perfektnost techniky, Praha: Academia (2012), s. 110-116.

Konzervativní revoluce v Čechách a na Moravě?

Přichází “konzervativní revoluce”? Ano, tedy alespoň v podobě pěkné knížky mladého myslitele Andreje Duhana Konzervativní revoluce: Ideové základy nové konzervativní pravice (2022, Books & Pipes). V českém prostředí se jedná o raritu: jde o první pokus promyslet budoucnost konzervativního myšlení v jiném než liberálním hávu. Je tady sice Václava Klause st. a jeho sociálně-konzervativní postoje (v kombinaci s volnotržním přístupem k ekonomice), ale v případě bývalého prezidenta nebyly nikdy formulovány v jedné konzistentní publikaci. To se díky Andreji Duhanovi mění na plné škále politických, kulturních, hospodářských i mezinárodních témat, kterým se navíc věnuje velmi čtivým, přístupným jazykem.

Autor vychází z toho, že na Západě je konzervatismus v krizi, jelikož se nechal “kolonizovat” liberalismem, ať už ve své levicové či libertariánské podobě, a to ve společenské i ekonomické sféře. Andrej Duhan na dnešním, “měkkém” konzervatismus kritizuje obojí a poukazuje, jak se stal hlasatelem neomezeného volného trhu, maximalizace efektivity a individualismu a víry, že každé řešení se dá omezit na ekonomické rozhodnutí. Do budoucnosti by chtěl načrtnout možné přístupy k (jen) zdánlivém protimluvu: konzervativní revoluci. Ta by měla být “výzvou k opuštění starých dogmat, definování role konzervatismu pro dnešek a vzepření se liberálnímu konsensu, který je v souhrnu v rozporu s tím, co by měl konzervatismus reprezentovat” (s. 15). Jinými slovy, umírněný konzervatismus už nestačí – rezignoval na své stěžejní hodnoty a tím upevnil převládající liberální ideologii. Obhajovat, konzervovat současný stav je proto hloupost, kterou si podle Duhana konzervatismus nemůže dovolit. Musí vyhrát kulturní válku – a proto některým svým starým reflexům navzdory musí žádat revoluci (s. 241). To vše je čtenáři narýsováno pěkně a přesně, proto je škoda, že není doplněna i trocha historie pojmu “konzervativní revoluce” a jak se na něj dnes snaží navázat francouzská nová pravice nebo další evropské myšlenkové směry.

Na tomto odrazovém můstku se Andrej Duhan vrhá do definice toho, “co konzervatismus je”, aby se postupně zabýval identitou a směřováním Západu, výzvami, se kterými se bude muset poprat (způsob vedení politiky obecně, budoucnost národního státu, místo demokracie ve společnosti, kapitalismus a Evropská unie). Tím se přesouvá k rozboru hrozeb (“Antizápad”, masová imigrace, radikální islám) a na závěr pokládá otázku nad fungováním liberálního řádu jako takového a možnosti jeho překonání.

K jinak skvělé a přínosné knize mám pouze dvě výhrady a jednu menší výtku. Tu první z nich nastínil ve své recenzi politolog Petr Drulák: Andrej Duhan se nezabývá kritikou kapitalismu s dostatečným důrazem. Sice odmítá to, co označuje za jeho excesy například v podobě přílišné privatizace, hrabivosti, individualismu nebo negativních jevů globalizace, ale v důsledku nedělá rozdíl mezi tržní ekonomikou a kapitalismem. Kapitalismus je podle autora potřeba regulovat, svázat potřebám širší společnosti a tak mu “nastavit meze”. S tím nelze než souhlasit a autor přitom dochází k vysoce zajímavým postřehům, například jak dobývání renty postupně nahrazuje zisk (s. 106), nebo když ukazuje, že univerzální příjem je v podstatě způsob, jak zafixovat současnou podobu globálního kapitalismu (s. 110). Je proto škoda, že si neklade otázku, jestli kapitalismus “ochočitelný” vůbec je. Stavění rovnítka mezi levicí, kritikou kapitalismu a “nebezpečným fantazírováním” je zkratkovitý přístup (s. 112), ať už proto, že jeho odpůrci jsou i v pravicové části politického spektra, nebo (a především) proto, že k takovému tázání existují pádné důvody. Když Duhan říká, že “volný trh závisí na zdravé společnosti” (Duhan 2022, 99), myslí tím také silná rodinná pouta, zdravý venkov a funkční komunitní vazby, nebo převládání jiných než materialistických hodnot. Do jaké míry je však radikálně-revoluční nátura kapitalismu zodpovědná za to, že ničí vše, co se příčí logice neustálé akumulace kapitálu? Fordistický model ekonomiky s ideálem baťovsky zodpovědného podnikatele, který autor nabízí jako ideál (s. 102–3), není řešením mimo jiné proto, že jeho dalším vývojovým stádiem je právě současný ekonomický model kasínového, finančního kapitalismu. Je také dobré mít na paměti, že dystopická společnost věčně šťastného, konzumeristického blahobytu, kterou Aldous Huxley popisuje ve svém Konci civilizace, má za svůj vzor Fordův výrobní pás.

Zkrátka, nelze souhlasit s kladením rovnítka mezi kapitalismus a společnost s trhy a různými tržními mechanismy: tento rozdíl zachytil skvěle ve svém díle Velká transformace ekonom Karl Polanyi (1886-1964). Pro skutečnou konzervativní revoluci by Duhan, stejně jako konzervativci v jiných zemích, měli udělat ještě jeden krok a to je rozpoznání kapitalismu jako “totální společenského fenoménu” (termín francouzského sociologa Marcela Mausse), který při svém pohybu ničí veškeré pevné a stabilní instituce. Konzervativcům by tak paradoxně prospělo přečíst si Karla Marxe, jenž, ačkoli jinou cestou, dochází ke stejnému závěru. (V Komunistickém manifestu se dočteme: “Buržoazní epocha se od všech dřívějších epoch liší převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé poměry a staré ctihodné představy a názory se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dříve než mohou zkostnatět.”) Také vzhledem k tomu, že kapitalismus není pouze hospodářský systém, centrálně řízená ekonomika k němu není alternativou (o té koneckonců v případě reálně socialistických ekonomik mnozí autoři hovoří jako o “státním kapitalismu”, předzvěsti tohoto vývoje najdeme už v pracích Michaila Bakunina). Duhan další cestu naznačuje sám: je nutné podrobněji studovat neortodoxní ekonomické teorie (s. 68), které by dokázaly vhodně zkombinovat tržní mechanismy, širokou decentralizaci, subsidiaritu i prvky plánování a státních zásahů do ekonomiky. Konzervativci by se neměli štítit přehodnocení díla Karla Marxe, neortodoxní socialistických směrů (anarchistů, mutualistů, syndikalistů, demokratických socialistů, hodnotové kritiky), německé historické školy, Josepha Schumpetera, alternativních liberálních ekonomů jako Maurice Allais, nebo post-keynesiánských autorů. V případě zachování otevřené mysli existují podnětné příspěvky napříč celým politických spektrem. Cestou může být i vnitřní “pravo-levé” štěpení v rámci širšího populistického proudu, jak o něm hovoří Petr Drulák mimo jiné ve výše uvedené recenzi.

Za druhé je škoda, že v knize věnované konzervativní revoluci se autor trochu podrobněji nezabývá tím, jak by se měla uskutečnit. Jistě, její potřebu uznává a nezamítá koncept revoluce jako levicový. Cesta jak postupovat je nicméně načrtnutá pouze zkratkovitě: skrze obratu k společenské většině, tedy k pracujícím, voličům z malých měst a střední třídě. To pro Duhana znamená jak maximální podpora demokracie (“Demokracii dnes neohrožuje tyranie masy, ale diktát elit,” s. 68) jako nejlepšího nástroje proti liberálnímu establishmentu, tak nutnost konzervativců účastnit se v tzv. kulturních válkách. Je to určitě dobrý start, který by autor mohl využít pro další reflexi do budoucna.

Puntičkář by na závěr mohl podotknout, že veškerá projednávaná politická témata by si zasloužila i filozofické zamyšlení. Například do jaké míry je za současný stav společnosti a za vývoj liberalismu zodpovědná samotná modernita. Nebo konzervativní reflexe nad otázkou pokroku a techniky, které autor přijímá pouze z jejich pozitivní stránky (s. 55). Ale to už by bylo k Andreji Duhanovi nespravedlivé, protože k tomu političtěji orientovaná práce nenabízí správný prostor. Tato knižní vlaštovka si totiž zaslouží veškerou čtenářskou pozornost – ať už těch, pro které by byl příchod konzervativní revoluce do Čech a na Moravu svěžím politickým vánkem, nebo opozičních kritiků, kteří v ní najdou příležitost vypilovat své protiargumenty.

Duhan, Andrej. 2022. Konzervativní revoluce: Ideové základy nové konzervativní pravice. Brno: Books & Pipes, 255 s.