Tento týden byla média opět plná komentářů, které se jedním nebo druhým způsobem dotýkaly Ruska a Ukrajiny. Možná i kvůli oslavám 17. listopadu a zahraniční návštěvě Bohuslava Sobotky do Spojených států (zlé jazyky by řekly, že český premiér se jednoduše vydal skládat účty našim imperiálním vládcům), se ale tradiční anti-putinovské články objevovaly s ještě větší frekvencí, než je obvyklé. Naši trpěliví novináři čtenářům pravidelně opakovali, že demonstrace proti Milošovi Zemanovi jsou v zahraničí vnímány jako důsledek odklonu od “světové”, lidskoprávní politiky Václava Havla, a že politici napříč Amerikou roní slzy nad opětovným příklonem České republiky k Rusku. Tuto hitparádu špatné novinařiny pak zřejmě korunoval rozhovor s Carlem Gershmanem, prezidentem National Endowment for Democracy (která je známá spíše jako “nevládní” odnož CIA), publikovaným v Hospodářských novinách. Gershman zde zuří, že náměstek ministra zahraničí Petr Drulák se v novém pojetí lidských práv odklání od havlistické intervencionistické politiky. Prý je to také počátek bitvy, která se proti této “politice appeasementu” ještě musí svést. To, že rozhodnutí nad tím, jakou by Česká republika měla vést zahraniční politiku, má být v prvé řadě svobodnou volbou českých občanů a politiků, a nikoliv následováním přání National Endowment for Democracy, Gershama zřejmě nezajímá.
Myslím, že za těchto podmínek není od věci připomenout i některé zahraniční komentáře k ukrajinskému konfliktu. Mainstreamová média v Evropě sice píší o americké a evropské politice vůči Rusku často stejně nekriticky jako u nás (většinou však s mnohem menší dávkou fanatismu), ale naštěstí se objevují i velmi fundované příspěvky, které se krizi snaží vnímat poněkud více komplexně. Tedy nikoliv papouškováním jednoduchých propagandistických pouček západních a ruských médií, ale analýzou celého vývoje jak z pohledu mezinárodního práva, tak z pohledu geopolitiky. Jedním z takových zdrojů je i blog známého francouzského ekonoma Jacquese Sapira, který se mimo jiné dlouho profesně věnuje i společenskému vývoji v Rusku. Jacques Sapir ještě v březnu tohoto roku publikoval velmi stručné, ale naprosto přesné shrnutí toho, proč je vyhrocení ukrajinské situace důsledkem převratu / revoluce na Ukrajině z 21. února 2014:
Problém je v tom, že důsledkem (a předpokladem) každé revoluce je přerušení ústavního pořádku. Jestliže tento náhled na věc akceptujeme, tak tím přiznáváme legitimitu nové vládě (tedy té, která přišla po svržení Janukoviče, pozn. překl.), ale zároveň, a to je třeba zdůraznit, tím i legitimizujeme rozhodnutí krymských představitelů k připojení k Rusku. Pokud říkáme, že v zemi vznikly revoluční podmínky, zároveň uznáváme, že ukrajinských stát jako takový efektivně přestal existovat. Uznání zániku státní moci obnáší, že po-revoluční ukrajinských stát nebude nezbytně vypadat stejně jako ten, který zde byl v předrevolučním období. Se zánikem státní moci kráčí ruku v ruce zánik, nebo přerušení, smlouvy, kterou utváří národ a ustanovuje Ukrajinu jako “res publicu”, neboli věc, která je společná všem daným obyvatelům. Od okamžiku, kdy je z této smlouvy vyvázána, má část obyvatelstva naprosté právo k tomu, aby tuto smlouvu neobnovilo a uzavřelo smlouvu jinou, ať už jako nezávislý stát, nebo tím, že vstoupí do státu jiného.
Podle Sapira zkrátka Spojené státy a Evropská unie nemohou mít vše, co chtějí: jak revoluci, tak celistvou Ukrajinu. Jestliže uznáváme revoluční události z 21. února, které byly v rozporu s ústavou Ukrajiny (a každá revoluce je nezbytně v rozporu s ústavou té země, ve které se odehrává), nemůžeme zároveň chtít, aby se tomuto novému pořádku všichni podřídili. Jak ukázalo referendum na Krymu, místní obyvatelé se nastoupivšímu režimu podřídit nechtěli a ve vzniklém mocenském a právním vakuu si zvolili život v jiném státě. Jak ještě podotýká Sapir, vše by bylo jiné, pokud by ukrajinský Majdan respektoval dohodu, která byla 21. února vyjednána s Janukovičovou vládou a stvrzená podpisy Ruska a EU. Ta měla omezit prezidentské pravomoci a vést k vypsání předčasných voleb, ale pouze za předpokladu, že by revolucionáři složili zbraně a z Majdanu se vyklidili. To se nestalo a ještě ten samý den došlo na ulicích Kyjeva k masivním střetům, které vedly až ke svržení Janukoviče. Na následnou výzvu Ruska, aby se všechny strany vrátily k dohodě z 21. února, což by tenkrát snad zabránilo současné občanské válce, reagovala EU a Spojené uznáním převratu. Další vývoj událostí už je všem dobře známý. Můžeme si pouze postesknout, že podobnou debatu nenalezneme (a z podstaty zřejmě ani nemůžeme nalézt) na stránkách a obrazovkách českých médií.