Přichází “konzervativní revoluce”? Ano, tedy alespoň v podobě pěkné knížky mladého myslitele Andreje Duhana Konzervativní revoluce: Ideové základy nové konzervativní pravice (2022, Books & Pipes). V českém prostředí se jedná o raritu: jde o první pokus promyslet budoucnost konzervativního myšlení v jiném než liberálním hávu. Je tady sice Václava Klause st. a jeho sociálně-konzervativní postoje (v kombinaci s volnotržním přístupem k ekonomice), ale v případě bývalého prezidenta nebyly nikdy formulovány v jedné konzistentní publikaci. To se díky Andreji Duhanovi mění na plné škále politických, kulturních, hospodářských i mezinárodních témat, kterým se navíc věnuje velmi čtivým, přístupným jazykem.
Autor vychází z toho, že na Západě je konzervatismus v krizi, jelikož se nechal “kolonizovat” liberalismem, ať už ve své levicové či libertariánské podobě, a to ve společenské i ekonomické sféře. Andrej Duhan na dnešním, “měkkém” konzervatismus kritizuje obojí a poukazuje, jak se stal hlasatelem neomezeného volného trhu, maximalizace efektivity a individualismu a víry, že každé řešení se dá omezit na ekonomické rozhodnutí. Do budoucnosti by chtěl načrtnout možné přístupy k (jen) zdánlivém protimluvu: konzervativní revoluci. Ta by měla být “výzvou k opuštění starých dogmat, definování role konzervatismu pro dnešek a vzepření se liberálnímu konsensu, který je v souhrnu v rozporu s tím, co by měl konzervatismus reprezentovat” (s. 15). Jinými slovy, umírněný konzervatismus už nestačí – rezignoval na své stěžejní hodnoty a tím upevnil převládající liberální ideologii. Obhajovat, konzervovat současný stav je proto hloupost, kterou si podle Duhana konzervatismus nemůže dovolit. Musí vyhrát kulturní válku – a proto některým svým starým reflexům navzdory musí žádat revoluci (s. 241). To vše je čtenáři narýsováno pěkně a přesně, proto je škoda, že není doplněna i trocha historie pojmu “konzervativní revoluce” a jak se na něj dnes snaží navázat francouzská nová pravice nebo další evropské myšlenkové směry.
Na tomto odrazovém můstku se Andrej Duhan vrhá do definice toho, “co konzervatismus je”, aby se postupně zabýval identitou a směřováním Západu, výzvami, se kterými se bude muset poprat (způsob vedení politiky obecně, budoucnost národního státu, místo demokracie ve společnosti, kapitalismus a Evropská unie). Tím se přesouvá k rozboru hrozeb (“Antizápad”, masová imigrace, radikální islám) a na závěr pokládá otázku nad fungováním liberálního řádu jako takového a možnosti jeho překonání.
K jinak skvělé a přínosné knize mám pouze dvě výhrady a jednu menší výtku. Tu první z nich nastínil ve své recenzi politolog Petr Drulák: Andrej Duhan se nezabývá kritikou kapitalismu s dostatečným důrazem. Sice odmítá to, co označuje za jeho excesy například v podobě přílišné privatizace, hrabivosti, individualismu nebo negativních jevů globalizace, ale v důsledku nedělá rozdíl mezi tržní ekonomikou a kapitalismem. Kapitalismus je podle autora potřeba regulovat, svázat potřebám širší společnosti a tak mu “nastavit meze”. S tím nelze než souhlasit a autor přitom dochází k vysoce zajímavým postřehům, například jak dobývání renty postupně nahrazuje zisk (s. 106), nebo když ukazuje, že univerzální příjem je v podstatě způsob, jak zafixovat současnou podobu globálního kapitalismu (s. 110). Je proto škoda, že si neklade otázku, jestli kapitalismus “ochočitelný” vůbec je. Stavění rovnítka mezi levicí, kritikou kapitalismu a “nebezpečným fantazírováním” je zkratkovitý přístup (s. 112), ať už proto, že jeho odpůrci jsou i v pravicové části politického spektra, nebo (a především) proto, že k takovému tázání existují pádné důvody. Když Duhan říká, že “volný trh závisí na zdravé společnosti” (Duhan 2022, 99), myslí tím také silná rodinná pouta, zdravý venkov a funkční komunitní vazby, nebo převládání jiných než materialistických hodnot. Do jaké míry je však radikálně-revoluční nátura kapitalismu zodpovědná za to, že ničí vše, co se příčí logice neustálé akumulace kapitálu? Fordistický model ekonomiky s ideálem baťovsky zodpovědného podnikatele, který autor nabízí jako ideál (s. 102–3), není řešením mimo jiné proto, že jeho dalším vývojovým stádiem je právě současný ekonomický model kasínového, finančního kapitalismu. Je také dobré mít na paměti, že dystopická společnost věčně šťastného, konzumeristického blahobytu, kterou Aldous Huxley popisuje ve svém Konci civilizace, má za svůj vzor Fordův výrobní pás.
Zkrátka, nelze souhlasit s kladením rovnítka mezi kapitalismus a společnost s trhy a různými tržními mechanismy: tento rozdíl zachytil skvěle ve svém díle Velká transformace ekonom Karl Polanyi (1886-1964). Pro skutečnou konzervativní revoluci by Duhan, stejně jako konzervativci v jiných zemích, měli udělat ještě jeden krok a to je rozpoznání kapitalismu jako “totální společenského fenoménu” (termín francouzského sociologa Marcela Mausse), který při svém pohybu ničí veškeré pevné a stabilní instituce. Konzervativcům by tak paradoxně prospělo přečíst si Karla Marxe, jenž, ačkoli jinou cestou, dochází ke stejnému závěru. (V Komunistickém manifestu se dočteme: “Buržoazní epocha se od všech dřívějších epoch liší převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé poměry a staré ctihodné představy a názory se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dříve než mohou zkostnatět.”) Také vzhledem k tomu, že kapitalismus není pouze hospodářský systém, centrálně řízená ekonomika k němu není alternativou (o té koneckonců v případě reálně socialistických ekonomik mnozí autoři hovoří jako o “státním kapitalismu”, předzvěsti tohoto vývoje najdeme už v pracích Michaila Bakunina). Duhan další cestu naznačuje sám: je nutné podrobněji studovat neortodoxní ekonomické teorie (s. 68), které by dokázaly vhodně zkombinovat tržní mechanismy, širokou decentralizaci, subsidiaritu i prvky plánování a státních zásahů do ekonomiky. Konzervativci by se neměli štítit přehodnocení díla Karla Marxe, neortodoxní socialistických směrů (anarchistů, mutualistů, syndikalistů, demokratických socialistů, hodnotové kritiky), německé historické školy, Josepha Schumpetera, alternativních liberálních ekonomů jako Maurice Allais, nebo post-keynesiánských autorů. V případě zachování otevřené mysli existují podnětné příspěvky napříč celým politických spektrem. Cestou může být i vnitřní “pravo-levé” štěpení v rámci širšího populistického proudu, jak o něm hovoří Petr Drulák mimo jiné ve výše uvedené recenzi.
Za druhé je škoda, že v knize věnované konzervativní revoluci se autor trochu podrobněji nezabývá tím, jak by se měla uskutečnit. Jistě, její potřebu uznává a nezamítá koncept revoluce jako levicový. Cesta jak postupovat je nicméně načrtnutá pouze zkratkovitě: skrze obratu k společenské většině, tedy k pracujícím, voličům z malých měst a střední třídě. To pro Duhana znamená jak maximální podpora demokracie (“Demokracii dnes neohrožuje tyranie masy, ale diktát elit,” s. 68) jako nejlepšího nástroje proti liberálnímu establishmentu, tak nutnost konzervativců účastnit se v tzv. kulturních válkách. Je to určitě dobrý start, který by autor mohl využít pro další reflexi do budoucna.
Puntičkář by na závěr mohl podotknout, že veškerá projednávaná politická témata by si zasloužila i filozofické zamyšlení. Například do jaké míry je za současný stav společnosti a za vývoj liberalismu zodpovědná samotná modernita. Nebo konzervativní reflexe nad otázkou pokroku a techniky, které autor přijímá pouze z jejich pozitivní stránky (s. 55). Ale to už by bylo k Andreji Duhanovi nespravedlivé, protože k tomu političtěji orientovaná práce nenabízí správný prostor. Tato knižní vlaštovka si totiž zaslouží veškerou čtenářskou pozornost – ať už těch, pro které by byl příchod konzervativní revoluce do Čech a na Moravu svěžím politickým vánkem, nebo opozičních kritiků, kteří v ní najdou příležitost vypilovat své protiargumenty.
Duhan, Andrej. 2022. Konzervativní revoluce: Ideové základy nové konzervativní pravice. Brno: Books & Pipes, 255 s.